Mladá fronta dnes
VESELÁ APOKALYPSA NA JÍDELNÍM STOLE
|
|
|
Soubor pražského Divadla Komedie výstižně vyjádřil antihumánnost kreatur z pera skandalisty Wernera Schwaba
Odalší hru rakouského enfant terrible Wernera Schwaba, nazvanou Nadváha, nedůležité: Neforemnost, rozšířilo svůj repertoár pražské Divadlo Komedie.
Pro připomenutí: Werner Schwab zemřel opilý ve spánku o silvestrovské noci 1993/1994 v necelých šestatřiceti letech. Jeho kariéra byla blesková, během pěti let stačil napsat dvanáct her a přes odmítnutí prvotiny Prezidentky ze strany vídeňského Burgtheateru (uvedl ji ovšem okamžitě po Schwabově smrti) se stal ještě za života nejhranějším autorem německé jazykové oblasti. A stejně byl již zaživa legendou a vědomě si pěstoval image skandálního, provokujícího a úspěšného umělce.
Zároveň se však za maskou dlouhána v černé kůži s vyčesanou blonďatou hřívou skrýval zřejmě velmi plachý, zranitelný a zraněný člověk. Nesl si v sobě traumata z dětství a trpěl silnou neláskou k sobě. Považoval se za cosi bezcenného, za špínu znečišťující svět. A nejenom jeho způsob života byl sebedestruktivní (alkohol, prášky). I jeho texty vyjadřují destrukci a sebedestrukci, která se expresivně dere na povrch především díky Schwabovu jazyku. Nálada jeho her je veskrze apokalyptická, i reálné prostředí, sociální společenské typy či zdánlivě psychologické vztahy vyjadřují stav světa po jakési obrovské vnitřní katastrofě, která se s ním i s člověkem udála.
Evropská večeře Schwabova dramata lze inscenovat jako společensko-kritické satiry, ale také jako existenciální výkřiky, znějící do vesmírné Nicoty. Tady už není ani peklo, respektive peklo je už v životě, a po smrti není nic. Až na to, že ve Schwabových hrách se dění často jakoby zadrhne v časové smyčce, po smrti a vraždění nastává jakési přízračné zmrtvýchvstání a návrat k původní situaci, jenže výsledek není o nic radostnější. Taková je i nejnověji inscenovaná hra v pražské Komedii - Nadváha, nedůležité: Neforemnost.
Zdá se, že režisér a intendant Komedie Dušan D. Pařízek je u nás už přímo Schwabovým dvorním režisérem. A naopak, Schwab provází celou Pařízkovu tvůrčí cestu. Proč po první hře Prezidentky, po Lidumoru a po inscenaci poslední hry Wernera Schwaba Antiklimax přišla na řadu právě Nadváha?
V tomto textu už je apokalypsa všeobecná a vraždění se stalo společenským kolektivním rituálem. Odehrává se v hospodě, tedy ve veřejném, relativně uzavřeném prostoru, který vypadá na první pohled zcela neškodně. Pařízek postavil vpravo na scénu juke-box, na levou stranu holou stěnu a před ní dlouhý stůl, za nímž sedí všichni až na Hostinskou a „krásný pár“ (při premiéře pár homosexuální v podání Stanislava Majera a Jiřího Černého, který alternuje s Ivanou Uhlířovou). Vytvořil tak zcela ve schwabovském duchu krutě sarkastickou parafrázi Poslední večeře, která se navíc odehrává o silvestrovské noci! Ta slibuje nespoutanost, pád všech zábran a zrušení běžného řádu a pořádku. Rituál slavení konce (roku) s maskami (zde červené čepičky Santa Clause) přesto nepůsobí zpočátku nijak orgiasticky. Hra má podtitul Evropská večeře - a skutečně se podařilo vyvolat atmosféru, jako by v tomto hostinci končily veškeré evropské duchovní a humanistické hodnoty, čemuž výrazně napomáhá ireálný, překroucený a vykloubený jazyk hry.
Při celkové lehkosti a zábavnosti projevu všech herců jde o něco více než jen o komické situace, i když jsou rozehrány takřka v duchu filmových grotesek: například počáteční opilecko-erotická etuda Romana Zacha a Vandy Hybnerové. Hybnerová je vůbec velmi přesvědčivá jako opilá, cynická a unavená Hostinská a stejně takový Jiří Štrébl v roli bodře odpudivého Čuňyka. Tohoto herce už si režiséři, jak se zdá, definitivně rezervovali pro obor „bezcharakterních“ kreatur (viz postava Klementa Gottwalda ve Steigerwaldově hře o Miladě Horákové či básník D’Anunzio v Kláře S. Elfriede Jelinekové).
Marná záchrana estetikou Poslední večeře je ve Schwabově hře Nadváha, nedůležité: Neforemnost tak krutou travestií, že je dovedena do téměř nepřijatelných důsledků. Příslušníci skupiny, „smečky“, jak bychom řekli se spisovatelem Eliasem Canettim (jehož studii Masa a moc cituje program inscenace), doslova pozřou tělo svých obětí. Kolektivní kanibalismus jako hrůzná parafráze ústřední křesťanské svátosti (Čuňyk hovoří dokonce o lásce, s níž tělo zavražděných pojal do sebe) je pro Schwaba a jeho postavy i výrazem nevyléčitelného smutku z nicoty. Ani ten „krásný pár“ není jednoznačnou obětí smečky, vlastně k ní patří. Přestože má jako pár homosexuálů pro roli oběti vynikající předpoklady a tím představuje skvělé dotažení autorských intencí. Je zástupcem menšiny, jejíž příslušníky společnost vnímá jako poněkud méně rovnoprávné občany. Tady jsou ovšem „vinni“ jako snobi nalézající jediné východisko z prázdnoty a zoufalství v „estetickém“ životním postoji, který si všechno a všechny proměňuje v objekty zábavné divadelní show.
Estetický životní postoj na místě etického, teatralizace života se pro intelektuály v Rakousku staly záchranou už na přelomu 19. a 20. století, kdy se zdálo, že s monarchií zaniká celý svět. „Veselá apokalypsa“, jak známo, je Rakušanům vlastní. Snad proto v ní Schwab, odkojený navíc tradičně rakouským katolictvím, nalezl ústřední metaforu, výrazové prostředky i základní ladění svých děl. Jeho figury, včetně vrahů a násilníků, svým pokrouceným, „nesvéprávným“ jazykem, zbaveným subjektivity, vyjadřují nanejvýš osobní existenciální bezútěšnost: figury mluví samy o sobě ve třetí osobě, navíc se ve Schwabově jazyce veškeré niterné pocity a myšlenky subjektu odcizily, staly se z nich takřka hmatatelné vnější objekty, a to zpětně zpředmětňuje i subjekt. Současně však má každá figura vlastní svéráznou životní filozofii, která je doslova ztotožněna s podivným jazykem.
Přesně to vyjadřují i herci Komedie, ať už s rozpačitostí (Jürgen v podání Romana Zacha), silácky (Martin Finger coby Kája), či střídavě s krutou věcností a holčičí rozjíveností jako Daniela Kolářová v roli Zajdy. Nebo „pouze“ nesmírně smutně (Herta Gabriely Míčové). Všichni jsou antihumánní kreatury ve smyslu schwabovské špíny, svinstva namístě člověka, a současně „vědoucí“.: Je to však vědomí příšerného všeobecného, a přece osobního neštěstí, co vyjadřují.
* Bestie povstává Od 1. do 4. února 2008 proběhne v pražském Divadle Komedie přehlídka Bestie je mrtvá II: Zmrtvýchvstání. Připomene nedožité 50. narozeniny Wernera Schwaba. Přehlídka uvede všechny inscenace Schwabových her, které byly na této scéně souborem pod vedením Dušana D. Pařízka provedeny. 1. 2. 2008 v 19.30 Nadváha, nedůležité: Neforemnost 2. 2. 2008 v 19.30 Prezidentky - obnoveno jen pro tuto příležitost ve formě scénického čtení 2. 2. 2008 ve 22.00 Biograf Werner Schwab - projekce vzácného interview, které se Schwabem natočila televize ORF; bude opatřeno českými titulky 3. 2. 2008 v 19.30 Lidumor aneb Má játra beze smyslu - derniéra inscenace, která je uváděna od prosince 1999 4. 2. 2008 v 19.30 Antiklimax
|
|
|
|
Zuzana Augustová, Mladá fronta Dnes, 25. ledna 2008
|
|