Maskil
FRANZ KAFKA: PROCES
|
|
|
Letos září se uskutečnila v hamburském divadle Deutsches Schauspielhaus mezinárodní divadelní přehlídka s názvem PROJEKTION EUROPA. K účasti byli přizváni divadelníci z šesti zemí s úkolem vytvořit šest různých evropských příběhů. Jedním z nich byl i režisér Dušan D. Pařízek, který si pro prezentaci České republiky vybral světoznámý románový fragment Franze Kafky „PROCES“.
Světová premiéra této nové scénické úpravy se konala 3. září a otevřela šestou divadelní sezónu Pražského komorního divadla na prknech Divadla Komedie. Mezinárodní premiéru mělo toto nastudování jen o několik dní později – na prestižní německé scéně Deutsches Schauspielhaus v Hamburku.
Když jsem se dozvěděl, že se Kafkův „Proces“ má objevit na divadelní scéně, byl jsem, přiznávám, k budoucímu výsledku poněkud skeptický. Víme, kolik už bylo nešťastných pokusů o literární i jevištní interpretace Kafkova stěžejního díla. Mnohdy neohrabané pokusy o jeho násilnou aktualizaci vypovídaly spíše o ambicích „vykladačů“, než o proniknutí do podstaty jednoho z nejdůležitějších děl moderní světové literatury. Nastudování hry se ujal Dušan D. Pařízek s trojjediné roli režiséra, autora scénáře a scénografa. Řekněme hned na počátku, že měl šťastnou ruku a premiéra hry byla přijata velmi vřele. Na minimalistické scéně, v geometrickém prostoru vytvořeném pohyblivými stěnami, se odehrává prakticky celé představení, aniž by divák pocítil újmu z neexistence jakýchkoliv rekvizit. Ty nahrazuje dobře zvolená filmová projekce, která vkusným a neokázalým způsobem pomáhá diváka „usadit“ do předváděných scén a navodit odpovídající kafkovské milieu. Třetí „nohou“ onoho pomyslného režisérského „dreifussu“ je vedle prostoru, prjekce také píseň. Pařízek vybral notoricky známý hit autorů Ben E. Kinga. Jerry Leibera a Mike Stollera STAND BY ME, který prostupuje celým představením. Aplikace sladkobolného hitu v inscenaci Kafkova Procesu může vyvolat u puritánských kafkologů až dermatologicky manifestovanou alergii, ale diváci – ta zvláštní sociální skupina ‚ pro kterou se divadlo hraje – to přijali s naprostým porozuměním. Implementací této písně mezi chronicky známý Kafkův text dokázal režisér Pařízek umocnit divácký dojem a otevřít k přemýšlení další variety chápání Kafkova světa, jehož podoba naštěstí neumožňuje jednoznačné a definitivní vysvětlení.
Na čestném posledním místě se sluší promluvit o hereckém obsazení a výkonech. Do hlavní role tajuplným procesem trýzněného Josefa K., byl režisérem obsazen mladý herec Martin Finger. I zde, zdá se, prokázal režisér dobrou volbu. Finger absolvoval DAMU v roce 1997 a za svou desetiletou hereckou kariéru se vpravdě stydět nemusí. Už jako student hostoval v Národním divadle, sedm let působil na prknech Činoherního studia v Ústí nad Labem, hrál v divadle ABC, v Dejvickém divadle i Na zábradlí. Jeho neokázalý, civilní projev byl již jednou využit v kafkovské inscenaci, kdy jej před čtyřmi lety režisér Arnošt Goldflam obsadil do role Řehoře Samsy v Kafkově Proměně.
Kdo dává přednost spíše filmu, vzpomene na Fingerův výkon ve filmu režiséra Polesného Milenci a vrazi (2004) natočeného dle románové předlohy Vladimíra Párala. Ostatně Pařízek si Fingera již několikrát do svých inscenací s úspěchem vybral. Fingerův výkon v procesu lze jednoznačně ocenit. V roli Josefa K. se choval tak, jak se předpokládá, že úředník v dvacátých letech minulého století mohl reagovat v absurdní životní situaci. Finger nepřehrává, jeho Josef K. není ani hysterický, není vzteklý, není ale také vůči svému procesu bezmezně submisivní. Při odchodu z divadla jsem potkal ve foyer svého přítele, který se divadlem dlouhá léta zabývá. Řekl: „Ten Finger hrál toho Josefa K. tak akorát!“ K tomu není co dodávat, je to přesné vyjádření toho, s jakou obratností se této obtížné (a svým způsobem možná i nevděčné) role zhostil. Martin Pechlát přesvědčivě zahrál advokáta, který kašle na svého klienta. Gabriela Míčová v obou rolích slečny Bürstnerové i Leni naplnila to, co od těchto postav očekáváme. Josef K. se musí potýkat nejen s absurdním obviněním a jeho důsledky, ale v postavě slečny Bürstnerové (i slečny Leni) se dotýká (je vtahován) do tajuplného světa žen, který je, vedle samotného obvinění, další svízelí, se kterou je konfrontován. I ostatní role – vyšetřujícího soudce, Františka, Viléma i Blocka – snesou přísná měřítka a všichni dohromady se zasloužili o představení, které v interpretacích Kafkova díla snese ta nejpřísnější měřítka.
|
|
|
|
Milan Kalina, Maskil, září/říjen 2007
|
|