Deníky Bohemia
DIVADLO KOMEDIE OPĚT UVÁDÍ SCHWABA
|
|
|
Werner Schwab, považovaný za enfant terrible rakouské dramatiky, vyniká svou krutou přímočarostí i básnickým jazykem, kterým si svérázně pohrává s vulgarismy. Jeho černé komedie jsou ale především pronikavou, vyostřenou a pochmurnou metaforou světa.
Nejinak je tomu i v inscenaci Nadváha, nedůležité: Neforemnost. Místo děje, hospoda, kam přichází skupinka podivných existencí strávit silvestra, se záhy stane dějištěm boje, obrazem mravní zkázy a bezbřehosti násilí, kde už nejde o pouhou rvačku, nýbrž přímo o život.
Útočníci jsou názorně rozděleni. Na levé straně jeviště u bílé řady pospojovaných stolů posedává právě ona úvodní skupinka, kterou tvoří nenápadně potměšilý perverzní Čuňyk, jeho naoko distingovaná manželka Zajda, Pička s prázdnou hlavou a postavou manekýny, napůl blábolící rádoby filozof Jürgen, omezenec, hrubián a též rádoby rocker Kája, jeho ustrašená družka Herta a nakonec i unaveně zatrpklá hostinská. Na pravé straně usedá k malému stolku záhadný, noblesně oblečený krásný pár.
Střet se odehraje ve dvou variantách. V první se početnější skupinka iritována povýšeností a krásou rozhodne na slabší dvojici vrhnout a posléze ji sníst. Ve druhé trumfuje pár prahnoucí po atrakci, když natáčí přítomnou ubohost lidské existence na kameru. V obou případech je tu ale Herta se svou osamělou vzpourou, Schwabova opakující se hrdinka, oběť nebo mučednice.
K nevyhnutelnosti Hertiny smrti směřuje inscenace tím, jak svět „neforemnosti“ ukazuje. Výbuchy skrytých frustrací a zvrhlých vášní se záměrně nepřehánějí. Naopak, herci hrají své postavy na tenké hraně karikatury s obdivuhodným citem pro míru. To, co ještě zpočátku šokuje – například bleskurychle ubalená facka Hertě – se postupně stává téměř běžnou reakcí. Pojídání lidského masa je namáhavým obžerstvím a trávení doprovází jen povzdechy a úlevné krkání. Naturalismus se snoubí s groteskní pokřiveností.
Zrůdnost s jakousi samozřejmostí. Je to svět ponořený do sebe a zanechaný sobě napospas. Když Herta nečekaně sáhne po lahvi a rozbitým střepem si podřízne hrdlo, působí její smrt i pro tu náhlost nezvykle autenticky. Život skrz smrt naposled jakoby bolestivě zazáří svou křehkostí. To je Schwabův tichý varující výkřik. I umění katarze, kterou se inscenaci podařilo vyvolat.
|
|
|
|
Jaroslava Peroutková, Deník, 30. ledna 2008
|
|