Lidové noviny
DIVADELNÍ FAUSTOVÁNÍ V KOMEDII
|
|
|
Poslední díl trilogie původních textů s podtitulem Pražské návštěvy se nyní představil v Divadle Komedie. První část se věnovala rohu ulic Vodičkova – Lazarská, druhá Žižkovu, poslední Karlovu náměstí, což je i její název.
Autor a režisér David Jařab řekl, že na počátku stála potřeba prozkoumat místa, která často procházíme, a potom vznikla idea, že tato místa mohou být dějištěm příběhů a vytvářet jakousi „emocionální scénografii“. Karlovo náměstí je dnes zvláštní místo – napůl park, napůl rušná velkoměstská křižovatka.
Pro Davida Jařaba a jeho herce se stalo prostorem, v němž se jedné noci sejde několik neznámých lidí spojených tím, že v tomto čase naléhavě a neodbytně prožívají osudovou situaci, s níž si nevědí rady. Naprosto přirozeně a samozřejmě se tato situace prolnula s faustovskými motivy, neboť Karlovo náměstí – to je také náš český Faustův dům.
Některé odkazy tohoto druhu jsou naprosto zřetelné: jedna z postav se jmenuje Vagner (Jiří Černý) po Faustově žáku, Pán s pudlem (Martin Pechlát) dává podepisovat červenou barvou svůj památníček a jako správný Mefistofeles lahví v červené tašce svádí svou oběť, Milena se přiznává k tomu, že když se jí dostane gurmánského zážitku, chtěla by požádat čas, aby se zastavil, tak jako Faust osloví okamžik štěstí: Jsi tolik krásný, prodli jen! V Mirce (Ivana Uhlířová) unikající z domova i z dětství se ozývají některé polohy mladistvé Markétky.
Ale především je to „faustování“ – to slovo snad nejpřesněji pojmenovává celostní půdorys textu Karlova náměstí jako způsob existence postav nočního setkání. Je to v goethovském duchu hledání lidí; temné u Jendy (Roman Zach), jenž sbírá odvahu i sebeuvědomění k tomu, aby skoncoval sám sebou, vztekle vzpurné u Vagnera, toužícího po energii, z níž by si stvořil příležitost k plnému bytí, Mirčino hledání nadějné i zase bezradné, jak bývají první kroky do života, a konečně Milenino (Gabriela Míčová) unavené, nostalgické, melancholické, jak už to přináší samota, a vidící v Karlově náměstí místo s tragickými předpoklady.
Potěšení, které může dát jenom divadlo
V tomto smyslu funguje v představení ona „emocionální scénografie“: konkrétně, přesně určený prostor Karlova náměstí provokuje a utváří vnitřní rozlohu postav, formuje jejich chování a jednání. Na jevišti ovšem nic z toho není. Na jedné polovině jeviště sedí diváci, na druhé, na níž se hraje, je jen několik zcela indiferentních kusů nábytku, které ani v nejmenším netvoří prostředí. Prostor si herci nesou v sobě, protože pro ně utváří předpoklad vzniku představení. V něm a skrze něj se všechno teprve v představení rodí, tak jak herci zkoumají existenci svých postav na Karlově náměstí. Každému sebenepatrnějšímu detailu je proto věnována pozornost, každé zdvižení ruky, ohrnutí rukávu u blůzky jsou významné a důležité činy, protože vyjadřují naléhavě další jiný vstup postavy do prostoru, který ji ustavuje a v němž si uvědomuje sebe samu i vztahy k jiným. V tomto představení se nepředvádí, každý krok tímto směrem, jak se to třeba občas přihodí Mileně Gabriele Míčové, ruší onu tvůrčí a tvořivou symbiózu prostoru herce a jeho postavy.
Odtud pak roste trvalá přítomnost hry – postavy se ostatně často vyzývají k tomu, aby si na něco hrály – je to šance vytrhnout se z banality a ošklivosti Karlova náměstí a ponořit se do svěžího a očistného proudu tvořivosti. Tohle není nikde vysloveno, manifestováno, proklamováno. Je to obsaženo ve způsobu, jakým se toto představení prezentuje teď a zde. To je rovněž jeho klíčové divadelní „faustování“ – hledání – jako zároveň návrat ke kořenům, jež tu představuje především vztah herce a divadelního prostoru, hra a jejich objevování v podobě 21. století.
Karlovo náměstí není představení, které může slavit masové divácké úspěchy. Ale tomu, kdo chce a umí soustředěně vnímat, poskytne svým „faustováním“ potěšení a radost, které může dát jen divadlo.
HODNOCENÍ LN *****
|
|
|
|
Jan Císař, Lidové noviny, 28. března 2008
|
|