MF Dnes
USPĚCHANÝM VSTUP ZAKÁZÁN
|
|
|
V jednom večeru, minulou sobotu, zahrál soubor Divadla Komedie volnou trilogii Pražské návštěvy. Jejím autorem, režisérem i scénografem je umělecký šéf této scény David Jařab (1971).
Trilogii tvoří tři samostatné inscenace: Vodičkova - Lazarská (premiéra 2005), Žižkov (2006) a Karlovo náměstí (2008). Každá trvá něco přes hodinu, každá odkazuje, jak zřejmo z titulů, k určitému místu v hlavním městě, každá měla svůj kulturní, či přesněji duchovní předobraz: Vodičkova - Lazarská apokryfní evangelia, Žižkov film německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera z roku 1969 Katzelmacher, Karlovo náměstí pak Goethova Fausta.
Ale informace o předobrazech není pro diváka zásadní a zcela nezbytná, „pouze“ mu prokresluje celkový dojem, může v něm rozvinout určité historické a kulturní evokace. Rovněž tituly Jařabových pražských her nelze chápat jako přímočarý, snadno ověřitelný obraz dané ulice, čtvrti či jmenovaného náměstí (to není dost dobře možné už proto, že scéna je téměř holá, redukovaná na sestavy starých kinařských lavic, případně stolu, herci si vystačí s několika málo předměty).
Při společném provedení všech tří her však přece jen výrazněji vystoupily jejich určité rysy, a to jak ty specificky pražské, tak týkající se ideového směřování Komedie, i dokonce obecně lidské situace. Pokusme se je naznačit bez recenzování jednotlivých dílů Pražských návštěv.
Ponorné proudy
„Základ trilogii dala na podzim roku 2005 spontánně vzniklá autorská inscenace Vodičkova - Lazarská, kterou iniciovala potřeba herců a autora vyprávět o místech, kudy denně procházejí, ale která možná žijí někde pod povrchem vlastním, na první pohled neuchopitelným životem,“ informují divadelníci z Komedie. Pro představu: zmíněné ulice sousedí s pasáží, kde Divadlo Komedie sídlí; Karlovo náměstí je odtud vzdáleno dvě minuty chůze; jenom Žižkov je o něco dál, nějakou čtvrthodinku tramvají… Společným znakem trilogie je temnota: v přeneseném i doslovném smyslu. Historický čas u žádné z her nelze exaktně určit, v zásadě vidíme „současnost“. U inscenace Vodičkova - Lazarská se nedá konkretizovat ani to, jde-li o den, či noc, neboť potemnělost scény souzní s existencemi bezdomovců, prostitutek a dalších, sociálně k nim přilehlých bytostí, pro něž je čas vazkou hmotou, ve které hranice mezi světlem a tmou už ztratila na důležitosti. V Karlově náměstí se na lavičce v parku potkává několik postav krátce před půlnocí.
Jedině snad u nejzalidněnějšího (a divácky nejvděčnějšího) Žižkova se můžeme domnívat, že jedenáct figur se potlouká po ulicích nebo v zahradní restauraci za světla - avšak tajemný bohatý emigrant, na něhož se otrlí Žižkováci nalepí, končí „uklizen“ za tmy a do tmy…
David Jařab vyhmátl v trilogii paralelní a zrakem spěchajícího, spokojeného a optimistického občana neviditelnou, ponornou dimenzi metropole; dimenzi, která je jednak odvěkou odvrácenou tváří každého velkoměstského života, jednak má vždy svoji aktuální a konkrétní podobu vázanou na určité město. Tím Jařab mimopražského diváka ze „hry“ nevylučuje, nicméně ve výhodě je ten, kdo do Komedie přichází se svým citově-topografickým zápisem, povědomím o ulicích Vodičkova a Lazarská, o Karlově náměstí a o Žižkově, jenž se daleko pomaleji než přes kopec sousedící Karlín zbavuje proletářských stigmat.
Balancí mezi obecností a konkrétností David Jařab nejen udržuje trilogii „použitelnou“ pro ne-Pražana, nýbrž také eliminuje nebezpečí naturalistické popisnosti, které se například nevyhnul film Vladimíra Michálka Anděl Exit, natočený podle novely Jáchyma Topola. Jařabova trilogie je svébytným příspěvkem do galerie moderních „pražských“ děl, mezi něž můžeme počítat kupříkladu prózy Michala Ajvaze, Daniely Hodrové či zmíněného Jáchyma Topola nebo třeba některé z fotografií Karla Cudlína.
Postavy uvězněné ve své samotě
Rovněž však, respektive především, Pražské návštěvy konvenují dramaturgii Komedie s jejím neuhýbavým pohledem na existenciální situaci soudobého západního člověka; měřítka si tato scéna nastavila soustavným uváděním rakouské a německé dramatické literatury a adaptacemi próz této jazykové oblasti. Postavy Pražských návštěv se potkávají, ťukají o sebe, chtějí se, ale nejde to, každá je uvězněna ve své samotě, přidušena jakousi všeobecnou nedotknutelností. Šaškování je pouhá maska, vztah je svého druhu obchod. Jestliže v navenek nejztemnělejší, úvodní Vodičkově - Lazarské figura v podání Stanislava Majera připomíná Ježíše, který alespoň naznačuje cestu k důstojnosti, pak v prostředním Žižkovu každý využívá či rovnou ponižuje každého (a muži ženy obzvlášť) a v Karlově náměstí ústřední figura vysloužilého herce, jenž hrával i Fausta, na konci své cesty zjišťuje, že beztak nepochopila nic.
Jakkoliv jsou Jařabova pražská díla spolu srostlá, tak i v těsném hraní za sebou inscenace nesplývají, k čemuž nezpochybnitelnou měrou přispívají herci Komedie. V tomto případě musíme v prvé řadě jmenovat Gabrielu Míčovou, Ivanu Uhlířovou, Martina Fingera, Romana Zacha, Jiřího Černého, Stanislava Majera, Jiřího Štrébla či Martina Pechláta. Jejich nasazení spojené s přesným dávkováním exprese je radost sledovat.
|
|
|
|
Josef Chuchma, Mladá fronta dnes, 25. dubna 2008
|
|