Divadelní noviny
JAK TEMNĚ A ZLE BY NÁM BYLO BEZ FREUDA!
|
|
|
říká rakouský dramatik Händl Kalus
Divadlo Komedie navštívil koncem února vzácný host – rakouský dramatik Händl Klaus (1969), jeden z nejzajímavějších německojazyčných dramatiků posledních let. Přijel se podívat na inscenaci svého textu Temně lákavý svět v režii Kathariny Schmitt.
Händl Klaus žije střídavě v Rakousku, Německu a Švýcarsku, svou divadelní kariéru začal jako herec, působil mimo jiné ve vídeňském Schauspielhausu, hrál v několika filmech, je autorem operních libret, rozhlasových her, televizních scénářů, velmi ceněné sbírky povídek Legendy a tří divadelních her, z nichž právě Temně lákavý svět zaujal německé divadelní odborníky natolik, že Händla Klause zvolili v prestižní anketě časopisu Theater heute v roce 2006 Dramatikem roku. Jeho formálně i obsahově vybroušené texty plynou ve vycizelované směsici zdvořilého konverzačního tónu a latentního ohrožení. Přihodit se může něco velmi hrozného – nebo taky vůbec nic. Namísto dialektiky dramatického konfliktu, místo tradičního dialogu, přichází „dělený jazyk“ postav, kde postavy jako komplicové sdílejí svá podvědomí.
První provedení jeho textů, které svěřuje imaginativnímu režisérovi Stephanu Nüblingovi, byla vždy velkými událostmi německojazykové divadelní sezony.
Jak jste se dostal k divadlu?
Prostě jsem tam jednou jako dítě přišel. Měl jsem, bude to znít asi jako hrozné klišé, sen o prknech, co magicky člověka přitahují, a rozhodl se ho naplnit. Bylo to v Tyrolském zemském divadle v Innsbrucku. Přišel jsem tam, přihlásil se jako zájemce o dětské role a našel jsem tam svou náhradní rodinu: herce. V postavách matek, v postavách otců...
Začínal jste jako divadelní herec, později jste účinkoval v několika filmech. I když příležitostně ještě pořád hrajete, hereckou kariéru jste v podstatě opustil. Proč?
Být herce znamená vést úplně jiný život. Člověk se v něm musí rozplynou a oddat se mu jako nějaký samuraj, věnovat se mu cele. Neustále přezkušovat, cvičit své tělo. Být si neustále vědom, jak působí a jaký má účinek, propracovávat jazyk, své postoje a samozřejmě vnímat postoje ostatních. Donekonečna pracovat na mnoha stylech hraní a hlavně neztratit vůli se neustále ptát. Já si ale po čase uvědomil, že moje parketa je psaní a veškerou energii vkládám teď do něj. Jako spisovatel neustále něco sbírám a čistím a tříbím – od přepisu k čistopisu, nedokážu vysadit. Ale přesto si ještě pořád užívám občasných filmových výstupů – jsou to takové zkoušky odvahy. To se stane tak jednou do rok. Vyzvednou si mě staří kamarádi-režiséři a já můžu zahrát nějakého pořádného zloducha.
Inspiroval jste prý vznik německého filmu o Boženě Němcové A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu, který režírovala Dagmar Knöpfelová – s Corinnou Harfouchovou a Bolkem Polívkou v hlavních rolích. Snímek vznikl podle drásavých dopisů, které Němcová adresovala z Litomyšle svým přátelům a dětem. Jak jste na Boženu Němcovou přišel?
Božena Němcová mě fascinovala – jako žena i jako spisovatelka. V jednom malém berlínském nakladatelství vyšla knížka Tři poslední dopisy Boženy Němcové. Dal jsem ji režisérce Dagmar Knöpfelové a řekl jí k tomu, že by to mohl být její další film. Její filmy mají takovou zvláštní křehkost, jsou sice naprosto vážné, ale vždycky s tichým a jemným ironickým pomrkáváním. Kamarádíme spolu od roku 1993, když tehdy v Maďarsku natáčela novelu Adalberta Stiftera Brigita – to jsem byl právě ještě herec.
Slyšel jsem o jedné zvláštnosti s vaším jménem. Ve vašem cestovním pasu prý stojí Klaus Händl – ale vy své hry podepisujete obráceně: Händl Klaus. Proč?
(směje se a ukazuje pas) Připadám si teď úplně úředně... ne, podívejte se, v tom pasu právě stojí Händl Klaus! Já se opravdu narodil jako Klaus Händl, ale vyrůstal jsem jako Händl Klaus. V Tyrolsku je to úplně normální, vždycky se napřed říká příjmení – jako ostatně i v Maďarsku. No a právě v Maďarsku se natáčela právě ta zmíněná novela Brigita. Psal jsem tehdy své první povídky, Legendy, a Dagmar Knöpfelová mně říkala, že až to vyjde, že prý to už musí být od Händla Klause, tedy jak se mi říká, a ne jak mám napsané v matrice. Toho jsem se držel a na obálce pak opravdu bylo Händl Klaus. Dost lidí nad tím pořád ještě, nevím proč, kroutí hlavou – nějaký pseudonym by jim asi vadil méně než tady to jednoduché přehození jmen.
Jak vznikají vaše hry? Slyšel jsem o jakési kartotéce nápadů, o sklepě domu, kde si prý shromažďujete celé krabice... Sám jsem vás několikrát zažil, jak jste si uprostřed hovoru najednou cosi začal škrábat na papírek...
Bohužel mám doma opravdu hory poznámek, nejen ve sklepě, člověk už sotva projde bytem. Na těch hromadách jsou, v pytlích, krabicích a bednách, nápady na nejrůznější projekty – divadelní hry, prózu, libreta, které už asi dvacet let různě převaluji. A pak z toho něco vznikne. Je to asi nějaká choroba, ale já nemůžu jinak. A potřebuju taky pero, laciné školní plnící pero. Jsem přesvědčen, že v životě musí neustále téct aspoň trocha černého inkoustu. K počítači jdu jednou za několik dní, abych přepsal už hotovou pasáž – to už je pak jen věcný obraz písma. Text je v počítači „objektivnější“ a mnohé se v digitální podobě vyjasní.
A jak vznikají vaše hry?
První věty, zhruba první půlka stránky, sama od sebe vyplyne na papír a určí základní formou hry, její zákonitost. A na té si pak slastně lámu zuby. Trvá mi to pak ještě zhruba tak dva roky. A mám před očima, nebo v uchu, konkrétní herce, pro které vždycky píšu – můžou být klidně už dávno mrtví. A tak v hlavně dochází k takovému monotónnímu hlasu, s rozdílnou rytmikou. Tak mě napadá, když jste mi někdy v létě psal, že se bude v Praze uvádět Temně lákavý svět, tak jsem se díval na webové stránky Divadla Komedie, na fotky herců, vytiskl jsem si je, pověsil nad psací stůl a představoval si je, jak ta hra v jejich podání bude vypadat a znít. Daniela Kolářová, Ivana Uhlířová, Marian Roden.
A jak se vám pak líbila? A co české divadlo? Viděl jste toho přece víc...
I když česky vůbec neumím, tak ten večer byl tak koncentrovaný a mimořádně muzikální, že jsem z textu rozuměl mnoho. A konečně jsem tady zažil způsob přečtení, na který jsem byl už dlouho zvědavý. Totiž, že postavy doutnaly, místo aby nějak expresivně hořely, jak se to hrálo dosud. Tento způsob hraní, potutelný, tichý, ale potom znovu a znovu diváka zasahující, jako když se přirazí zadní vrátka – bylo to jemné i bolestné a splnilo mi to cosi, v co už jsem dlouho doufal. I scéna, to ohraničené pole podivných napětí. Zkrátka domů jsem z Prahy odjížděl opravdu s vděkem. Můj druhý zážitek z českého divadla byli Démoni Larse Noréna v brněnské Redutě. Já mám ten text moc rád. A inscenace, shodou okolností ji režíroval také německý režisér André Hübner-Ochodlo – mimochodem spolužák Pollesche – byla velmi opravdová a s osobitým výkladem. Tady se opravdu pracovalo a na jevišti žilo. No a tak mám prostě chuť vidět další české divadlo. Určitě. V nejbližší době bych se chtěl podívat na Pařízkovy inscenace Wernera Schwaba.
A témata vašich her? Ta vznikají jak?
Ta jsou v prostoru, nejsou nijak nová. Odkud přicházíme, co znamená toto bytí, kam soějeme, co má to celé – my a svět kolem nás – znamenat? Co má člověk podniknout, aby se ujistil o existenci v tomto světě, jak se vytváří lidská identita? Člověk žije z mezer... a navzájem se vykořisťuje.
Mladý, neznámý současný autor to má na české scéně dost těžké – v Německu a Rakousku nacházejí mnohem více odvahy. A často se jim podaří trefit do „černého“. Tak tomu bylo u mnichovské inscenace Temně lákavého světa – současné divadlo, které je přesto orientované na publikum a hraje se na velké scéně. Jak se může dramatik etablovat? Jak tomu bylo ve vašem případě?
Za všechno vděčím tvrdošíjnosti Petera Oswalda, který mezitím velmi úspěšně vydává soudobou hudbu. Léta jsem si psal tím způsobem, jak jsem říkal, svou první hru Toužím po Alpách: Tak vznikají jezera. Jen tak sám pro sebe. Když jsem to psal, tak jsem myslel na dva své zbožňované herce – Olivii Grigolli a Bruno Cathomase, které Castorf a Marthaler skvěle vyškolili na svých extrémních případech lidskosti. A já jsem jednoho dne ukázal verzi toho textu Peteru Oswaldovi – tehdy byl intendantem Štýrského podzimu, avantgardního festivalu ve Štýrském Hradci, a ten mě to tam pak nechal uvést. A dokonce angažoval Olivii a Bruna, to bylo pro mě největší štěstí a naplnění. Ta inscenace ale nedopadla dobře, ztratila se v tamější velké hale. Peter si mě přesto podržel a zadal mi druhou hru, což byl Muž se smutnýma očima. A to už režíroval Sebastian Nübling, scénu navrhla Muriel Gerstner a Lars Wittershagen zkomponoval hudbu – to byli lidé, kteří ten text dokázali otevřít a skvěle interpretovat. Pro mě naprostý zázrak. Tak jsem našel budoucí divadelní vykladače.
Byla i třetí hra, Temně lákavý svět, textem na zakázku?
Nejdřív to byla taková scéna na rozloučenou. Sonja Bachmannová, která byla mou dramaturgyní u Toužím po Alpách... ve Štýrském Hradci, potom pracovala v divadle v Lipsku. Když tam měli zavírat malou scénu lipského divadla, která se jmenuje Slyš a viď, což ostatně byla přezdívka pro příslušníky Stasi, tak Sonja požádala několik autorek a autorů, aby napsali takové rozlučkové scény k poslednímu večeru ve Slyš a viď. Začal s jakýmsi zárodkem rozloučení odcházení, předávání nějakého bydliště – prvním obrazem Temně lákavého světa, ale nakonec jsem napsal něco jiného – minutové přistání na Marsu, rozloučení se Zemí. Ale ten zárodek Temně lákavého světa se dostal do rukou Barbaře Mundelové, šéfdramaturgyniv Münchner Kammerspiele, potom k intendantovi Franku Baumbauerovi, a ten z toho udělal divadelní hru na zakázku.
Nakolik jsou pro vás při psaní hry důležité ohlas publika, srozumitelnost, přístupnost textu?
Při psaní je mým protějškem jenom text, který vnímám jako jakýsi organizmus, se kterým se chci seznámit. Publikum se připojuje teprve dlouho, dlouho potom – až když jsem s hrou hotov. Při psaní ale někdy myslím jako nějaký komplic na herce – chci je dostat do jiných teplot a vzruchů, než jsou ty jejich důvěrně známé.
Co pro vás znamenalo být Dramatikem roku 2006 – to je v bohatém německojazyčném divadle velmi prestižní ocenění.
Bylo to pro mě obrovské překvapení. Hlavně to, že taková spousta kritiků věděla o mém psaní, to jsem vůbec neočekával. Určitě to pro mě bylo prospěšné a motivující – najednou vás všichni kolem berou skutečně vážně. Ale opravdodým štěstím promě zůstávají stará přátelství, ta pracovní, ta fungující „výměna“ s mými skvělými druhy, s režisérem Sebastianem Nüblingem a dalšími.
Temně lákavý svět byl přeložen do několika jazyků, mimo jiné do španělštiny – kde se vlastně ještě uváděly vaše hry?
Temně lákavý svět se uváděl třeba ve Francii, Itálii, Řecku, Portugalsku, v Chile a Kolumbii, teď mě tak napadá, že jsou to spíš teplejší země... I když inscenace Muže se smutnýma očima, kterou jsem viděl v Lisabonu – tak ta byla nečekaně mrazivá, pronikavá. To bylo skvělé.
U své první hry Toužím po Alpách; Tak vznikají jezera jste se sám pustil do režírování. Jak by podle vás měla vypadat dobrá režie?
Režisér musí mít co říct, musí v jeho inscenaci být nějaká velmi výrazná přidaní hodnota. Neměl by jenom „provádět“ text – to mi tuhnou všechny končetiny. Věrnost k dílu je beztak jenom takový hloupý fantom. Text je pouze výchozím materiálem toho večera nebo jakási třecí plocha – podle temperamentů herců, nálady publika, které se sejde, dokonce v závislosti na počasí, vzniká ta nebo ona výpověď. Pro mě za mě, ať si režisér vykládá na základě a při východiscích hry klidně něco jiného, než to, co se zdá být na papíře – tedy: něco vlastního. Ale musí to pálit na prstech.
Vaše hry mají mimořádné jazykové danosti – rytmický jazyk je tak sémanticky „proděravělý“, že člověk nikdy neví, kdy padne do další z děr. Ve vašich textech je tajemství, smysl dialogů je často jen naznačen, podán v zuřivých kaskádách, občas zbývají už jen stopy po jazyku, téměř chybí jednání... Nedoříkáváte...
Jako všichni ve svých životech, i já pracuji se zamlčováním a zatajováním. Ono to ani jinak nejde. Jak jsem říkal, člověk žije z mezery a prázdnoty, z nepřítomnosti ostatních – ať už třeba zemřeli, odcestovali, jsou pohřešováni, onemocněli nebo zmizeli... V těchto neustálých napětích přece žijeme. Vždycky je to takový tichý strach ze smrti.
V Temně lákavém světě se coby komplikující zápletka objeví malý prstík z nohy, bez příslušného těla. Hrajete si tam s více žánry. Od rodinného dramatu, přes detektivku, až po tragédii a komedii, jaký žár vám nejvíc vyhovuje?
Nechtějte po mě, abych ten text někam zařazoval. Není to přece nic jiného než divadelní hra.
Ve vašich hrách se často objevují lékaři, hodně traumatizovaní – je to náhoda?
Lékaři jsou pro mě klíčové postavy. Stojí na prahu mezi životem a smrtí – pořád s rukou na vypínači života nebo na vašem pulsu.
A taky smrt máte rád, ta vás fascinuje až eroticky. Na scéně v mnichovské inscenaci byl velký nápis Ce sont toujours les Autres qui meurent – jsou to vždy ti druzí, co umírají. Stojí to ostatně na hrobě Marcela Duchampa...
Smrt ke mně a k nám všem nevyhnutelně patří – stejně tak nezbytná je i ve všech mých divadelních hrách. Tím temným jádrem těch tak zdánlivě lehce perlivých her je bohapustý strach ze smrti.
Figury se schovávají za nejrůznější fasády – za netečnosti, životní idyly, ale vzápětí na ně číhá past.
To je právě způsob, jak poukázat na to, jak tápeme v našich identitách a že vnímání reality se může velmi rychle změnit... Vězíme v ritualizovaných jednáních, která vždy něco skrývají.
Vaše texty plynou v rytmicky akcentované, filosofickými odkazy naložené melodii slov. Co pro vás znamená jazyk divadelní hry?
To záleží na hře. V Temně lákavém světě mohly postavy společně sdílet společné podvědomí, čemuž právě na jazykové úrovni pomáhá ono „společné mluvení“ figur. Ony spolu sdílí věty, které jedna postava načne a druhá dokončí. Nebo mají společné klišé, mlčení, reakci na trapnost situace. Jsou jako komplicové. Je to hra o odstupu a chvilkových blízkostech. Postavy si vytvářejí jazykové štíty, kterými se spolu buď sbližují, nebo se naopak popírají a vyvracejí. Muž se smutnýma očima je naproti tomu ztělesněním jakéhosi rodinného argotu a způsobu řeči, který sdílí rodina Flickových – jeden sebere druhému větu z úst nebo mu ji tam vloží, a také návštěvník, Lékař bez hranic, je v průběhu hry do tohoto jazykového systému přijat, doslova vstřebán. A v Toužím po Alpách... mají protagonisté hry srdce na jazyku. Máte pravdu, jazyk je pro mě velmi důležitým výrazovým prostředkem.
V nekonečném přívalu slov matky o tajemstvích fotosyntézy ve hře Temně lákavý svět zanikají volání o pomoc její dcery. Skrývaná jednání , napětí mezi figurami a zřejmě společná minulost – trvale nejistá půda toho, co se říká – nesvádí k psychoanalytickým výkladům hry?
Jak temno a zle by nám bylo bez Freuda! Na druhou stranu ani psychoanalýza nevyzraje na ten „poslední zbytek“, tu velkou neznámou, na velké otázky, které jsem zmiňoval – odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme? Nebo přicházíme nežádáni a musíme ustoupit, abych to řekl slovy Ongeborg Bachmannové. Ostatně rodina je životní forma, která se zdaří jen málokdy. Proto mě fascinuje.
V režiséru Sebastianu Nüblingovi, scénografce Muriel Gerstnerové a hudebním skladateli Larsi Wittershagenovi jste našel vykladače svých textů. Co je činí tak příhodnými pro vaši tvorbu?
Všichni tito tři moc rádi sestupují do „sklepů“ a tam se rozhlížejí. Hledají v temnotách. A otvírají nové prostory – s vědomím všech těch temnot.
Cítíte se být příslušníkem nějakého směřování v německojazykové literatuře a dramatice?
Ani ne. Já jenom bez dechu přihlížím, jak Elfriede Jelineková kouzlí z kobouku jeden geniální tah za druhým. A mám taky moc rád, ne v nějakém pořadí, ale jen tak „společně“ Sofokla, Hawthorna, Lorcu, Schwaba, Kleista, Koltése, Ödöna von Horvátha, georga Trakla, Dennise Coopera, Friederike Mayröckerovou, Marii Beigovou, Ilse Achingerovou, Hertu Müllerovou, Roberta Walsera, Marienne Fritzovou. A taky Simenona, Durasovou, Virginii Woolfovou, Marlen Haushoferovou...
No to je až až...
Juana Rulfa, Agotu Kristof, Josefa Winklera, Juana Carlose Onettiho, Limu, Faulknera, Büchnera, Singera, Emily Dickinsonovou, Szymborskou, Larse Noréna, rené Pollesche, Fassbindera, Ernsta Herbecka, Adolfa Wöllfiho, Carsona McCullerse, Jeana Geneta, Strindberga, Wedekinda a spoustu dalších.
Česká kritika po pražské inscenaci zmiňovala E. A. Poea, Hitchcoka, Kafku a D. Lynche...
Určitě jsem si nesedl za stůl a neřekl, že napíšu „něco jako“ tito pánové. Ale jejich pohledy mi taky nejsou cizí... Přidám ještě Buñuela a Bataille. Takové výčty má ale každý, kdo jen trochu čte.
Když jste v roce 1994 debutoval se svým svazkem próz Legendy, by to obrovský úspěch. Získal jste prestižní ocenění, kritika mluvila o zcela novém tónu v německé literatuře. Od té doby jste ale žádnou prózu nevydal. Čtrnáct let. Proč?
Prózou jsem začínal a pořád ji píšu. A píšu ji dokonce hodně, ale skoro tajně a ve skrytu. Je to takový můj ventil. Hromadí se mi v šuplících, ve sklepě. Myslím si totiž, že ještě potřebuje nějaký čas, než s ní vyrukuji. Však ona mi odtamtud neuteče.
Není to škoda? Velmi vtipný virtuos, který pozoruje pomalé vysychání života – tak o vás mluvili při předávání Ceny Roberta Walsera za tyto povídky.
Mockrát děkuji. To je pěkné. Ale nechám to tam přece jen ještě ležet.
Vaši novou hru Sbírka paní Boschové má letos v květnu inscenovat Christiane Pohle ve vídeňském Burgtheateru. Prozradíte o co se jedná?
Paní Boschová je sběratelkou košil – košil pro mrtvé, rubášů. Sbírání je takovým konzervativním aktem, podivné přitakávání životu, jak se ujistit sám o sobě. Je to Archivářka smrti, pro to žije a na to takřka zemře. Chci se pokusit touto hrou „přešlapovat na místě“ – má to jakousi logiku. Temně lákavý svět je svou vnitřní formou jakýmisi do sebe zapadajícími spojníky a Muž se smutnýma očima je snad určitým „šroubem“, který se provrtává skrz – vždycky bych chtěl ztvárnit nějaký pohyb, kterým se ten text vydává.
Proslýchá se ale, že snad inscenace nakonec letos nebude? Pokud ne, proč?
Zatím jsem s tou látkou nedokázal dojít někam dál. Mám pocit, že to ještě musí přece jenom, dva roky zrát. Tak to asi budou muset odložit – samozřejmě mě to mrzí, už jenom proto, že jde o Burgtheater. Ale nedokážu odevzdat nehotovou hru. Pracuju na ní dál a jednoho dne k jejímu dokončení, doufám, dojde.
Řada vašich rakouských současníků spatřuje ve svých textech nutnost politického angažmá. Vy jste apolitický...
Primárně ano, pokud jde o nějaká prohlášení nebo výpovědi... Ale kde se to zlo a hrůzy vlastně odehrávají? Není to nakonec v oné absenci, zamlčování, v těch trhlinách, lhaní, zabíjení a mizení? V tom strachu ze smrti?
Žijete na třech různých místech – máte byt ve Vídni, v Berlíně a u Bielského jezera ve Švýcarsku. Cítíte se být Rakušanem?
Rakušanem jsem denně od 19.30 do 19.50 – to se dívám na rakouské zprávy.
|
|
|
|
Petr Štědroň, Divadelní noviny 15. dubna 2008
|
|