Český rozhlas 3 Vltava
KANIBALOVÉ
|
|
|
Na společné práci se sešli členové ústeckého Činoherního studia a pražského Divadla Komedie. Dramaturgické směřování obou scén je natolik podobné, že taková koprodukce nemůže diváka nijak zvlášť překvapit; obě scény se – byt‘ každá po svém – profilují podobnými cestami.
Režisérem inscenace Kanibalů George Taboriho se stal Jan Nebeský. Od prvních minut představení je evidentní, že v tomto případě došlo k mimořádně šťastné konstelaci v tvůrčím týmu.
Taboriho text vznikl na konci šedesátých let a ve své době byl považován za skandální – zabývá se totiž poněkud netradičním způsobem tematikou Židů v koncentračním táboře. Tabori sám pochází z maďarské židovské rodiny a na jeviště „posílá“ jednoho ze svých předků, strýce Cornelliuse. Strýček se ocitá v cele se šesti dalšími Židy a jedním Cikánem. Rozrůzněná skupina má přes všechny protiklady společný cíl – přežít ve strašlivých podmínkách, kdy největším nepřítelem je vedle samoty a ztráty lidské důstojnosti především hlad. Jejich cela se stává metaforou celého světa.
Autor scény Jan Štěpánek neusiloval o realistickou scénu – a i celková režijní koncepce se jakéhokoliv realismu zříká. Pracuje se s náznakem a metaforou –Nebeský vytváří specifický metaforický jazyk, který však nikdy nesklouzne za hranici srozumitelnosti, s divákem komunikuje neustále, protože mu průběžně nabízí klíč, jak jednotlivé scény chápat, byt‘ třeba zpětně. Nedá se v žádném říct, že by jeho přístup byl čistý a jednotný, nicméně každého dalšího narušení či nesourodosti (například hra s obyčejnými plastikovými kelímky přinesenými v igelitové tašce) je použito tak, aby se okamžitě ospravedlnilo a samo sebe vysvětlilo.
Nebeský v Kanibalech zcela resignuje na to, vytvořit věrohodné prostředí vnějšími, ilustrativními prostředky; neustále divákovi ukazuje, že to, co vidí, je pouhé divadlo, hra na. Jistý inscenační odstup od tématu však přesto z výsledného tvaru není cítit, a to díky hereckým výkonům všech představitelů prakticky bez výjimky. Nebeský se spoléhá na autenticitu a sílu hereckého výrazu – a ukazuje se, že v dané situaci je to řešení nejšťastnější. K nejpozoruhodnějším patří vysoce koncentrovaný a přesný výkon Aloise Švehlíka v roli strýčka Taboriho, vedle něj však se ctí obstál i student DAMU Richard Fiala. Nekauzální, znervózňující ajako by trhaná je i struktura teXtu, Tabori pracuje se dvěma časovými rovinami: rovinou vyprávění tady a teď, tedy rovinou vzpomínání přeživších, a časovým pásmem tehdy, v Osvětimi, které pochopitelně tvoří jádro celé hry. Režijní styl se struktuře textu podřizuje a do značné míry z něj vychází – i z toho plyne ona výše zmiňovaná neiluzivnost, ale zároveň naléhavost, hraničící do jisté míry s dokumentárností.
Uchopit citlivé téma holocaustu téměř šedesát let po válce představuje stále velkou výzvu, ne snad z důvodu nějaké falešné senzacechtivosti, ale prostě proto, že některé texty v sobě nesou poselství mnohem hlubší, zasahující člověka v jeho nejvlastnější, a tudíž nejvíce znepokojivé podstatě.
Díky Činohernímu studiu a Divadlu Komedie máme na jevišti další silný příběh, který vypráví především o nás, o lidech.
|
|
|
|
Marta Ljubková, Český rozhlas 3 Vltava, květen 2003
|
|