Metropolis
HRA NA POMEZÍ (ANEB OD SMRTI K ŽIVOTU A NAROZENÍ)
|
|
|
Přiznávám, že pár minut před začátkem lednového představení hry rakouského dramatika Wernera Schwaba Antiklimax v pražské Komedii jsem se obával, že po více než třech letech od premiéry budu v hledišti skoro sám, že už všichni museli Pařízkovu inscenaci vidět. Mýlil jsem se, bohudík, v hledišti, respektive na jevišti, které se pro tentokrát stalo místem určeným divákům, bylo nakonec slušně plno.
Herců je sice pouze pětice, čtyři ve světlém, jeden v černém, nicméně na nevelké čtvercové parketami osazené ploše umístěné našikmo nad červenými sedačkami hlediště jich je plno. Otec, matka, syn a dcera Marjánka. A pak ještě kněz, inspektor, doktor a komentátor v jedné osobě. V úvodu sedí všichni společně u jednoho stolu, mají se rádi, usmívají se na sebe. Ale v následném vyprávění, které jde jaksi od čtrnácti k nule (myšleno v číslování výstupů), se vztahy výrazně vyhrotí. Nikdo není normální, myšleno měřítky většinové společnosti, která se snaží určovat pravidla normálnosti. Snad ještě otcova záliba v tradiční dechovce je normálu blízká (byť posměchu hodná), ale synovo rozhodnutí k ustavičné masturbaci, jímž se brání jakékoli případné možnosti počít nový život, již hraničí s nezdravým přístupem k životu a ke světu. A Marjánka je dávno za hranicemi všeho obvyklého.
Sledujíce jevištní dění, musejí mít ale diváci postupně čím dál jasnější pocit, že nenormální situace, vulgární slova v ústech postav, ale i jejich neotřelé pohledy na svět, nejsou ničím jiným než vyprávěním o našem světě, o světě, který tak rádi nazýváme „normálním“. A jsou-li určité sekvence zakotveny přímo v tuzemském prostředí (nelze opomenout Pepíčka Zímu či Káju Gotta), není se co divit, když někteří (myšleni diváci) nevydrží a odejdou. Naslouchat nepříjemným slovům o nás není příjemné. Je třeba se tomu učit. A tato inscenace by měla být v tomto směru povinnou četbou.
Vedle výtečného a srozumitelného (a řádně provokativního) sdělení disponuje inscenace výraznými kvalitami hereckými i režijními. Všichni jsou na svých místech, dělají to, co dělat mají a dělají to dobře. Zní to banálně, ale v případě Antiklimaxu jde o tvrzení pravdivé. A vězte, že během představení odešly pouze čtyři divačky. Že bychom se už pozvolna učili naslouchat a přijímat i to ošklivé a nepříjemné? Snad to s námi nebude nakonec tak zlé. Snad se z těch incestních hoven naší společnosti jednou vyhrabeme na pevnou zem.
|
|
|
|
Petr Chrostov, Matropolis, 20. ledna 2007
|
|