Týdeník Rozhlas
NATURALISMUS, SYMBOLY A HOSTINA VLKŮ
|
|
|
Pražské Divadlo Komedie získalo letos Cenu Alfréda Radoka a stalo se Divadlem roku 2007. Ke stoupající prestiži této scény výrazně přispívá její režisér Dušan David Pařízek, jehož dramatizace Kafkova Procesu rovněž získala Radokovu cenu a na základě výsledků ankety Divadelních novin se stala inscenací roku 2007. Nejnovější Pařízkovou inscenací je hra s podivným názvem Nadváha, nedůležitě: neforemnost. Jejím autorem je předčasně zemřelý rakouský dramatik a skandalista Werner Schwab. (Právě jeho Prezidentkami na sebe Pařízek před jedenácti lety poprvé upozornil a nastudováním dalších dvou autorových fekálních dramat – Lidomoru a Antiklimaxu – posílil své renomé v rámci českého i německého divadelnictví.)
Typické pro Schwabovu divadelní poetiku je spojování nejnižšího s nejvyšším, drsného naturalismu s barokní sofistikovaností. Nadváha se odehrává v podřadné hospodě, kde se okolo silvestrovské tabule seskupí jakýsi sediment nižší střední třídy: mladý učitel Jürgen omílající socialisticko-humanistické fráze (Roman Zach); Čuňyk (Jiří Štrébl), který nedokáže obšťastnit svou ženu Zajdu (Daniela Kolářová), protože je pedofil; drsňácký dělňas, rváč Kája (Martin Finger), celou dobu deptající svou dívku Hertu (Gabriela Míčová); a Pička – prostitutka za zenitem. Obsluhuje je znuděná a oprsklá Hostinská (Vanda Hybnerová). Všichni se vzájemně nenávidí a vyrážejí proti sobě, jakmile však do hospody vstoupí a u vedlejšího stolu se usadí pár cizích lidí, sjednotí se, pár napadnou, znásilní a zabijí. (V představeních alternují dvě varianty páru: ona a on, nebo on a on: Ivana Uhlířová, Jiří Černý, Stanislav Majer.)
Režisér vede herce k přesnému a detailnímu vystižení jak charakterů postav, tak i proměn jejich postavení ve struktuře zabijácké smečky. Akt znásilnění a vraždy není hrán, ale pouze přednášen. Díky kontrastu s předchozím vyhráváním každého detailu to působí velmi sugestivně. Do další výrazové polohy pak režisér herce vede při následné kanibalské hostině, v níž ohlodávají kosti svých obětí: exprese a groteska je zároveň travestií poslední večeře. Symbolická rovina inscenace doznívá a evangelijní asociace jsou překročeny v závěrečně části, kdy se „snězená“ dvojice vrací v časové smyčce ke svému stolu a baví se primitivností svých vražedníků. Jako na nějakém safari si je natáčí na kameru – včetně Herty, která si vším zdeptána podřízne hrdlo. Predátory jsou všichni.
Dušan Pařízek touto inscenací pokračuje, s čím začal již v Kafkově Procesu: ve vyjevování vlčí povahy soudobé společnosti.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas č. 14/2008, 22. 3. 2008
|
|