Lidové noviny
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO CITU
|
|
|
Divadlo Komedie uvádí hru Roberta Musila Snílci, plnou obav ze samoty, okolního světa i sebe sama
Divadlo Komedie letos nese titul „divadlo roku“, jeho inscenace Kafkova Procesu se stala nejlepší inscenací roku 2007 a s představením Vodičkova Lazarská byl jeho soubor v polovině letošního června pozván na prestižní festival nejlepších inscenací současných evropských her ve Wiesbadenu. K tomuto výčtu úspěchů se zřejmě přiřadí i nová premiéra divadla, nastudování hry rakouského spisovatele Roberta Musila Snílci, další z řady titulů, které v Komedii pro české jeviště z okruhu německy psané literatury objevili.
Snílci dějově i motivicky předjímají slavný Musilův nedokončený román Muž bez vlastností, a to především líčením komplikovaných vztahů hlavních hrdinů. Ve Snílcích, Musilově prvním dramatickém textu, odešla hrdinka hry Regina od manžela, pobývá s přítelem Alanem v domě své sestry Marie a švagra Tomáše. Alan o Reginu ztrácí zájem, svádí Marii a podivná citová nejistota zasáhne jako epidemie všechny obyvatele domu. Do této situace přijíždí Reginin manžel Josef, aby ženu přemluvil k návratu. Bez dobových reálií Pařízkova adaptace zbavila Musilův text veškerých dobových reálií a soustředila se především na přesné vykreslení vztahů hrdinů hry a jejich pocitů, v nichž převládají (řečeno dnešním slovníkem) příznaky krize středního věku, vykořenění a pochybnosti o vlastní identitě i o schopnosti milovat. Z kostýmování herců a hučící ledničky, jediného kusu mobiliáře na scéně, je sice zřetelné, že děj je v inscenaci transponován do současnosti, ale konflikt životních postojů a citové tápání hlavních hrdinů je natolik univerzální, že inscenace působí, jako by se odehrávala v jakémsi časově neurčeném prostoru, v němž se koncentrují soukromé frustrace minulého i našeho století. Prostou scénu tvoří dvě desky, jedna jako podlaha hracího prostoru, druhá jako zadní stěna, na ní visí dvoje (snad symbolické) parohy. Podstatnou roli zde hraje precizní svícení, které mění barvy i atmosféru scény a pracuje se stínohrou na zadní ploše.
Herecká uměřenost a nadhled Zdánlivě s minimem prostředků si vystačí i herci, jejich civilní projev se sice (sledován ze zadních řad hlediště) pohybuje na hranici slyšitelnosti, ale o to výraznějším kontrastem pak působí několik vypjatých, exponovaných míst. Herecká uměřenost se pojí s výrazovou a stylovou přesností, postavy jako by vnímaly své zmatky a spletitost situace s věcným nadhledem, pod kterým ale tušíme potlačené vášně a raněné city.
Gabriela Míčová hraje Reginu s jistou urputností, s níž jako jediná z postav otevřeně touží po lásce. Marie Vandy Hübnerové je věcnější, cyničtější, ale zároveň k sobě upřímnější a v sotva postihnutelných momentech křehčí. Její manžel Tomáš (Roman Zach) rezignovaně a s odstupem glosuje podivný mnohoúhelník, do něhož byl proti své vůli zapojen.
Určitá odtažitost postav se výborně doplňuje s jemným, přesně odměřovaným humorem inscenace – zesilované hučení lednice nahrazuje scénickou hudbu, sejf ukrytý za ledničkou se otvírá pootočením parohů, při dialogu v přírodě napodobují herci mezi řečí s neobyčejnou bravurou lesní zvěř a ptáky.
Střídáním takovýchto odlehčených míst s výstupy se ztěžklou atmosférou udržuje a graduje režisér Dušan Pařízek napětí. Spoléhá se především na precizně odvedené a vyrovnané herecké výkony, které vycházejí z neokázalé, ale detailně propracované režijní koncepce, a opět dokáže vytěžit z minima překvapivě mnoho.
Stejně jako Pařízkova inscenace Kafkova Procesu vypovídají i Snílci o stále trvajících obavách moderního člověka ze samoty, z okolního světa i ze sebe sama. Kafkova a Musilova generace nejistotu moderního člověka v odcizeném světě poprvé pojmenovala, Pařízkovi se v jeho inscenacích významných titulů evropské moderny daří nenásilně dokazovat, že se nás zmatky a paradoxy tehdejšího světa nepřestaly týkat.
HODNOCENÍ LN *****
|
|
|
|
Kamila Černá, Lidové noviny, 30. června 2008
|
|