Divadelní noviny
KDYŽ CHCEME, CO NEMÁME
|
|
|
Dobrý život je nudný život, tohle postupně zjišťují hrdinové nové hořké Musilovy hry Snílci (nebo spíš Blouznivci, Touživci, Horovatelé), kterou teď v úpravě a režii Dušana D. Pařízka inscenuje Divadlo Komedie. A ono na tom zjištění něco je. Dobráků od kosti si všichni dovedeme vážit, ale kdo má s nimi vydržet? Katolíci (a snad i jiní křesťané) se mají - když už zhřešíš (stáváš se nedobrým), může ti být nakonec odpuštěno. A když nezhřešíš (zůstaneš dobrým), trpíš jako na poušti, ale můžeš se vždycky posílit šťávou své pevné morálky a víry. Jeden můj známý měl hezký, až záviděníhodný vztah se svou ženou. Oba jsou katolíci. Když se jim narodil syn, začal mí ten dobrý muž těžké deprese. Pak se mu narodil druhý syn a on podnikal dlouhé osamělé procházky Prahou, vracel se pozdě v noci a na ženu a děti nedokázal promluvit, tak byl zdeptaný životem, který si představoval úplně jinak. Zůstával přitom dobrý – ty toulky podnikal sám. Řekl mi pak u piva něco, co kdysi kdesi jinak napsal Tolstoj. Děti jsou zabíječi manželství, takhle to podal, a já, jakožto milující, nicméně rozvedený a na druhém konci Prahy žijící otec dvou dětí, nemůžu na tu drsnou větu zapomenout. Musilovi hrdinové ty děti k vyhasnutí a ukončení svých milostných vztahů ani nepotřebují. Stačí jim jejich bytostně lidská a veskrze trapná touha mít, co nemají, ale co by snad mohli mít, kdyby v sobě našli odvahu vzdát se toho, co mají. Víra jim nepomáhá, tak touze nakonec podlehnou v iluzi, že získají něco lepšího, a i když se jim to povede, upadnou po čase do stejného svrabu jako ve vztahu předchozím, a horují zas pro něco a někoho jiného.
Válku na ně, řekla by má babička, kdyby ještě žila, a měla by bezpochyby pravdu. Válka, nemoc, bouračka, teroristický útok nebo živelná katastrofa jsou mezní situace ohrožující existenci a hrozící zánikem; ty můžou člověka přimět, aby si začal toho, co má konečně vážit. Vzbudit v něm potřebu to udržet. Na druhou stranu ho mohou přivést k opaku – vzdát se dosavadního života a hledat nový, který by měl větší smysl. Musil svou hru napsal počátkem dvacátých let minulého století, nedlouho po první velké válce. Ukázal to, co kolem sebe viděl – zoufalce, které už sice neohrožuje smrt na frontě ani v týlu, a neohrožuje je ani válečné hladovění a nedostatek všeho. Ohrožuje je jejich vnitřní nejistota z možností, které jim nabízí mír a alespoň relativní svoboda rozhodování. Víra v Boha, která by je zpevňovala, je někde jinde a víra v sebe je podkopávána citovým troskotáním partnerů, příbuzných a přátel.
Kdo čeká, že se od Musila dozví i to, jak z té svízele ven, ten je samozřejmě naivní. Situace lidí žijících v dlouhodobém vztahu bývá podobná, stejně jako nebezpečí, která jim hrozí, řešení vzniklých problémů se však liší případ od případu. V jedné domácnosti, kterou občas navštěvuji, visí na chladničce žlutá samolepka a na ní je fixkou napsáno: zestárnout spolu. Ti, co tam bydlí, na to padnou očima, kdykoli si jdou do chladničky pro jogurt. Takové memento není vůbec špatné, říkám si. Nesejde z očí – nesejde z mysli. Pro mě ta slova znamenají snahu o dobrý život, snahu nerozbíjet a neubližovat. Dobrý život může být nudný, a nuda znamená nebezpečí povyražení a jeho následků, možná i rozchodu. Ale neustálá snaha o dobrý život nudná být nemusí. Snaha zestárnout s tím druhým je přece taky znamením touhy po něčem, co zatím nemám. A naplňovat ji může být velkým dobrodružstvím, které vydrží – těm šťastným, zdaleka ne nudným touživcům – třeba na celý život.
|
|
|
|
Miloš Urban, Divadelní noviny, 24. června 2008
|
|