Divadelní noviny
ZNEPOKOJIVÁ PŘITAŽLIVOST ZLODUCHA
|
|
|
|
Když už se démoni nemohou usídlit ve skalách, v lesích, horách a řekách, využijí člověka, a to je mnohem nebezpečnější obydlí. Slova Carla Gustava Junga otištěná v programu naznačují, že se inscenace Nosferatu Davida Jařaba v Divadle Komedie zaměřuje na lidskou duši, nikoliv na skřípající rakve, zkrvavené kůly a špičáky. V programu je citován i text I. Burumy a A. Margalita Okcidentalismus – Západ očima nepřátel. To značí, že tvůrci měli na mysli i tento problém projevující se nejaktuálněji útoky islámského fundamentalismu. V inscenaci je to znát, i když se zde nikdo „neodpálí“. Příběh střetu skupiny „civilizovaných“ Evropanů s transylvánským hrabětem Draculou, vycházející z románového hororu Brama Stokera, se na téměř vyprázdněném jevišti vymezeném jen postranními stěnami projekčních ploch odvíjí bez efektů, v duchu tichého rekviem za nemocnou duši člověka. Všichni zúčastnění jsou v černém, jen Draculova (Stanislav Majer) vysoká, ale nikoliv monstrózní postava se skví v čistotě bílé košile. Civilní kostýmy Kamily Polívkové pomáhají hercům vytvářet smutné postavy, zdánlivě chráněné civilizací (kravata, rolák), a přesto zranitelné (u Míny „nevhodná“ délka sukní zdůrazňuje spolu s chůzí na podpatcích jakousi ptačí nejistotu a vratkost). V temném pozadí jeviště preluduje dívka v černém na klavír. Červený kotouč promítaný střídavě na pravou a levou stěnu může být stejně krvavým sluncem i měsícem, nebo prostě abstraktním „začarovaným“ kruhem. Snadno bychom se obešli bez těžko identifikovatelných projekcí na úzkých obdélnících postranních kvádrů. Víc na scéně neuvidíme, kromě smutných, vážných herců. Dramatizace se neodchyluje od románu, jenom nemá ambice vyprávět přehledně děj. Na jevišti je neustále šero, avšak herci jsou dostatečně nasvěcováni a jejich jemná mimika nepřijde nazmar. Nemusíme si ani román pamatovat, stačí, že jsme z vynořujících se epizod pochopili, jak úředník realitní kanceláře z Londýna Harker přijel na osamělý hrad hraběte Draculy někde daleko od Anglie (tedy civilizace), postihla ho záhadná nevolnost a upadl do bezvědomí. V Londýně vypráví podivné zážitky psychiatrovi, který spunktuje skupinku bojovníků proti nebezpečnému cizinci, jenž mezitím přibyl do města. Harkerova žena Mína upírovi na čas podlehne. Ve finále hrabě odchází, ale patrně ne navždy. Dracula se vynořuje jakoby z mlhy. Zážitek setkání s ním je nečekaný a neodolatelný, zvláště pro Mínu. Stanislav Majer je ze všech mužů na jevišti nejtišší a nejsmutnější, i když má jako hrabě koutek úst lehce zasažený ironií. Smutek Draculy tkví v soustředěné, vědoucí vážnosti, s níž plní svůj úkol svádět ke smrti. Jeho démoničnost je vnitřní. Paprsek této démoničnosti vyvěrá z pohledu, z něhož nesálají blesky, je ale uhrančivý jistotou pravdy. Dracula necení tesáky, atakuje své oběti dotyky a vemlouvavými slovy. Intimním kontaktováním oběti (ať je to muž či žena) nahrazuje pozvolné vysávání krve (naturalistické slintání oběti je jedním z mála kazů na kráse inscenace). Hned na počátku hostitel podává hostu toporně jakoby zmrtvělou ruku. Gesto je zlověstné a zároveň ironizující. Další známka „vampyrismu“ v podobném duchu je procítěné i lehce pobavené vytí hostitele na měsíc. V pokročilejším stadiu děje, při pokusu „civilizovaných“ spiklenců upíra zaklít a přemoci, si Dracula nasazuje umělý chrup a sehraje karikaturní strašidelnou etudu namířenou jako zrcadlo na pošetilé počínání i smýšlení nepřátel. Oproti Draculovi, z něhož vyzařuje samozřejmá vnitřní síla, působí bojovníci civilizace jako těkavá klubíčka nejistot držící pohromadě jen zvykovou vrstvou konvencí. Jejich racionalita se při nárazu s neznámem rozsype na prach. Křehký Jiří Černý (Harker) s drzým výrazem suverénního floutka jako první zakusí upírův spár. Herec bravurně zvládá situaci, kdy celkem povrchní úředníček padá do Draculovy moci: nejprve vázne jeho suverenita, pak se mu vzdaluje vlastní hlas, nakonec se hroutí tělo. Vůdce spiklenců Helsing (Martin Finger) se prezentuje jako racionální vymítač ďáblů a zlých duchů. Jeho rozum ho vede k poznatku, že „nerozumné“ je třeba zdolat „nerozumným“, a tak se nerozpakuje použít magického kruhu. Jeho prkenná vědecká vážnost zůstane stát v němém úžasu před mocí duchovního upíra s lidskou tváří. Nejblíže k hraběti má Mína (stále překvapující Ivana Uhlířová). Jako žena není imunní vůči iracionální moci a dovede ocenit pokušení. Její somnambulní bledá tvář zračí pomocí téměř neznatelné mimiky a velkých očí ty nejjemnější záchvěvy strachu a touhy duše. V podléhání upířímu vábení najde herečka místo i pro jemný humor. Mína má však strach a nakonec couvne před nebezpečným a svůdným neznámem. Inscenace nedává nikomu za pravdu, přesto nejsou síly rozděleny rovnoměrně. Přitažlivý, jemný a inteligentní je „zloduch“. Ti, kteří brání svět civilizačního bezpečí, nejsou jako propagátoři určité kultury přesvědčiví. Taková ubohá stvoření s rozmačkanou duší, to jsme opravdu my? Nebo nás tak vidí jen onen silný „ďábel“? Chápeme jeho přitažlivost a jeho opovržení k nám. Ale proč je na nás tak zlý, zůstává tajemstvím.
|
|
|
|
Marie Zdeňková, Divadelní noviny č. 22/2007, 11. prosince 2007
|
|