Mladá fronta dnes
SCÉNKY Z TEREZÍNA ANEB SMÍCHEM PROTI HRŮZE GHETTA
|
|
|
Na lavičce v parku se potkají penzista a pán. "Copak to máte za odznak?" zajímá se pán o Davidovu hvězdu na penzistově kabátě. "To vám byla jeden čas velká móda, to se moc nosilo, na kabátě, na svrchníku, na kalhotách, na spodcích a já nevím, kde všude ještě," opáčí stařík. Vypadá to jako poválečný vtip, ale jde o kabaretní scénku, kterou v roce 1944 napsali a hráli terezínští vězni. S ironií líčili "slasti" táborového života, na které po válce "s dojetím" vzpomínají.
Hru spolu s dalšími neznámými či zdánlivě ztracenými divadelními texty z Terezína objevila americká badatelka Lisa Peschel a na podzim je vydá nakladatelství Akropolis. Veřejnosti je režisérka Michaela Korcová ve formě scénického čtení představí již dnes v pražském divadle Komedie. V hledišti zasednou také bývalí obyvatelé ghetta, přezdívaného "čekárna na Osvětim".
Umění, zejména pak hudba a divadlo, pomáhalo obyvatelům Terezína přežít. V nelidských podmínkách dodávalo potřebné zdání normálního života a možnost smíchem vzdorovat hrůze. Oblíbené byly právě kabarety a satiry, inspirované technikou Osvobozeného divadla. „Lidé se chtěli bavit. V žertování, snad kromě poprav v ghettu, neexistovalo tabu. Vtipy padaly dokonce i na největší postrach - transporty na východ," říká Lisa Peschel. Vysvětlení nabízí dvojí: zaprvé vězni neměli zprávy, co je ve vyhlazovacích táborech čeká. "Zadruhé to byla víra, že dokud dokážu o věcech vtipkovat, mám je pod kontrolou, neohrožují mě," dodává Peschel.
SS komandatura divadlo tolerovala, a to i přesto, že šlo o představení jasně kritizující životní podmínky v táboře. Divadlo pevně sevřené hradbami ghetta však nacisté nepovažovali za hrozbu, dokonce je, jako v případě dětské opery Brundibár, neváhali zneužít pro účely propagandy, představující Terezín jako poměrně příjemné místo k životu.
Pro večer v divadle Komedie vedle kabaretu a podobně laděné parodické "rozhlasové hry" Felixe Porgese režisérka Michaela Korcová vybrala ještě dva odlišné texty. Prvním je drama Dým domova Zdeňka Eliáše a Jiřího Steina, zasazené do třicetileté války. To má mezi terezínskými texty zvláštní postavení už tím, že se v táboře nehrálo. Eliáš se Steinem ve své historické alegorii totiž nabídli spoluvězňům skeptickou, současně však pozoruhodně jasnozřivou předpověď bezprostřední poválečné budoucnosti. Ve hře si čtveřice zajatých vojáků krátí roky v kobce plány a idealizováním domova. Když jsou vysvobozeni, zjistí, že Evropa je v troskách, jejich sídla vypálena a jejich blízcí mrtvi. "Pro terezínské publikum šlo zřejmě o příliš beznadějný text," dodává Lisa Peschel. Jiří Stein se domů nevrátil - zahynul v Osvětimi.
Poslední hra zastupuje německy psanou tvorbu a jde o scénickou báseň Orfeova smrt z pera třiadvacetiletého Georga Kafky, vzdáleného příbuzného slavného Franze. Shodou okolností také úředníka, jenže v hrůznějším mechanismu, než byla Franzova pojišťovna: v centrální evidenci ghetta, v níž se sestavovaly transporty. Orfeova smrt vychází z antické báje a k přímé realitě Terezína se nevztahuje - snad jen vzdáleně tématem smrti, ztráty lásky a zmaru. Život nadaného básníka skončil v koncentračním táboře Schwarzheide.
|
|
|
|
Kateřina Kolářová, Mladá fronta dnes, 18. června 2008
|
|