Divadelní noviny
ROBERT MUSIL MEZI DRAMATEM A SITCOMEM
|
|
|
Divadlo Komedie a jeho umělecký šéf Dušan Pařízek se po úspěšné dramatizaci novely Zmatky chovance Törlesse vrátili k Robertu Musilovi. Jeden z nejproslulejších autorů modernistické generace spjaté s pozdním obdobím rakouské monarchie je sice znám téměř výhradně jako prozaik a esejista, napsal však i dvojici dnes pozapomenutých divadelních her. První z nich, Snílci, vyšli tiskem v roce 1921 a bývají připomínáni nejčastěji v souvislosti s klíčovým románem Muž bez vlastností, na němž Musil právě počátkem dvacátých let začal pracovat. ?
Snílci jsou svého druhu »filosoficko-morální konverzačkou«. Osu dění tvoří rozpad několika partnerských vztahů, podstatnější než samotný děj jsou však debaty, v nichž protagonisté reflektují situaci, vzájemné vztahy a životní postoje. Vše se odehrává v průběhu jediného dne v domě úspěšného vysokoškolského profesora Tomáše, u kterého pobývá psychicky poněkud nevyrovnaná švagrová se svým novým přítelem – a záhy se objeví i její manžel, hrozící tím, že Tomáše profesně zničí, pokud u sebe tuto dvojici nechá. Pražští inscenátoři ovšem v Musilově předloze nejenže výrazně škrtají, ale dialogy dokonce stylizují do podoby nápadně připomínající televizní sitcom; nádech provokativní schválnosti je zřejmý, vzhledem k podivnému mlýnku milostných vztahů tří párů postav to však nepostrádá jistou logiku.
Inscenace se odehrává na prázdné scéně, vypůjčené z nedávného Procesu (stěny ovšem v souladu s ironickým přístupem k námětu zdobí dvojí paroží), mobiliář zahrnuje pouze »neiluzivně« hučící ledničku, využívanou coby objekt řady zcizujících legrácek. Původní měšťansko-univerzitní prostředí nahrazuje neurčitá současnost; postavy jsou srovnány do jaksi univerzální podoby dnešních středostavovských třicátníků. Základní dějové peripetie zůstaly zachovány, odehrávají se ale v ironické, »sitcomově« odlehčené poloze. Režie pravidelně přihazuje situační i verbální žertíky, jimiž dění, ve své nejzákladnější poloze drásavě vážné, všemožně shazuje. Nejdále v tomto smyslu zachází scéna příjezdu mstitelsky naladěného manžela (Fingerův Josef je napůl parodickým ztělesněním racionálně přízemní, nezáživné solidnosti), vyvedená coby poklesle muzikálové číslo, nebo jeho klíčové setkání s Tomášem, při němž rozhovor přerušují zvuky nočního ptactva, které oba mezi řečí vyluzují takříkajíc »per huba«.
Zde je ovšem na místě odbočka. Snílky jsem viděl dvakrát, v červnu na premiéře a poté na zářijové repríze. A zážitek to byl až k neuvěření rozdílný. Před rozchechtaným, kamarádsky vstřícným premiérovým publikem totiž představení skutečně nabralo ráz nezávazně zábavného sitcomu (mimochodem, bylo příjemné sledovat, s jakou jistotou všichni účinkující tento herecký styl zvládali). Pocit neurčité deprese a malátné bezvýchodnosti se sice navzdory všem vtipům i absurdním úletům úplně nevytratil, vážné motivy však vzhledem k celkové atmosféře působily nepříliš organickým dojmem přílepků, jen částečně opodstatňujících zřejmou režisérovu víru, že si ponechají sílu původního sdělení. Podzimní repríza (s hledištěm ne zcela zaplněným, navíc reagujícím poněkud chladně) vyzněla naprosto odlišně: jednoznačně převládla stísněná nálada, v níž naopak trochu chtěně působilo zcizující vtipkování. Celé to sice bylo podstatně méně zábavné, o to zřetelněji se ovšem ukazoval skutečný podklad celého toho podivného hemžení.
Vážná poloha nejvíce svědčila Romanu Zachovi, jehož Tomáš je studií zdánlivě sebejistého, zpočátku témě arogantně posměvačného muže, na kterého však o to silněji dolehne neschopnost udržet si manželku i vnitřní ochablost, bránící mu jakkoli se postavit intrikám a všeobecnému rozkladu (tak nepochopitelně pro racionálního Josefa). Díky tomu se Tomáš stává skutečným úběžníkem inscenace, byť je spíše než oním titulním snílkem člověkem malátným a neschopným ráznějšího činu: Prostě nemohu, opakovaně odpovídá na otázku, proč se nezbaví zjevně bezcharakterního »domácího přítele«, nadbíhajícího jeho manželce. Ve »veselém« představení naopak vynikla Dana Poláková. Její Slečna Mertens vyhlíží v módní sportovní soupravě ze všech přítomných »nejsitcomověji« (jen na okraj: posun inscenace oproti předloze docela dobře ilustruje to, že u Musila je tato postava profesorkou filosofie). S nesnesitelnou věcností uzemňuje jednu vzletnou myšlenku za druhou a kdykoli se zapojí do akce, diváky nutí, aby se snažili hádat, zda se pod elegantní maskou skrývá jakési tajemství nebo jen čirá prázdnota (ve vážné poloze naopak povrchnost Slečny Mertens působila trochu průhledně).
Své si však na velmi solidní úrovni uhraje všech sedm zúčastněných (kromě tří základních dvojic do děje zasáhne i soukromý detektiv), postavených před lákavou možnost postavy současně budovat i ironicky zpochybňovat. Snad jen nervní zaťatost Gabriely Míčové už začíná v Pařízkových inscenacích působit jako manýra, stejně jako režisérův zvyk nechat na závěr znít píseň, která divákům potřebnou náladu jaksi »narve do hlavy». Rozkolísanost vyznění je sice zarážející, pro vstřícně naladěného diváka však může být výsledek v obou polohách docela sympatický, i když pokaždé jinak. Ani nemluvě o možnosti, že by se v nějaké obzvláště šťastné konstelaci podařilo přednosti »veselé« premiéry a »smutné« reprízy skutečně ústrojně propojit.
|
|
|
|
Vladimír Mikulka, Divadelní noviny, 14. října 2008
|
|