Mladá fronta dnes
VÝKLAD SVĚTA? JENOM MUDROVÁNÍ
|
|
Petrolejovým lampám v Divadle Komedie chybí přirozený pohyb
Jako první premiéru sezony uvedlo pražské Divadlo Komedie inscenaci Havlíčkových Petrolejových lamp v adaptaci a režii Davida Jařaba.
V průběhu posledních více než pěti let jsme si u Divadla Komedie zvykli na zredukovanou poetiku drsně účinného jevištního výkladu a byli jsme tu i svědky řady mimořádných představení. Vedle inscenaci děl rakouských dramatiků nebo adaptace Kafkova Procesu je v této souvislosti třeba připomenout i Jařabův výklad Klímova Utrpení knížete Sternenhocha. Otázka, lze-li dílo Jaroslava Havlíčka označované vesměs jako „psychologický román“ pojednat v podobné poetice jako Sternenhocha, visí ve vzduchu hned od počátku.
Scéně dominuje bytelná dřevěná rampa – na konci vzadu vidíme naznačený vstup do venkovského stavení. V úvodu se na této „ranveji“ odehrává téměř klaunský dvojvýstup starců Kiliána (Jiří Štrébl) a Maliny (Hynek Chmelař) – první se schlíple šourá a druhý neznatelně pošupuje při své šnečí chůzi nohama. V pozadí předvádí Pavel (Karel Roden) uvalený na židli etudu člověka chorého syfllidou ve druhém stadiu onemocnění.
Vidíme vesměs propracované herecké kreace. Platí to v prvé řadě o Štěpce, jíž vtiskla podobu Ivana Uhlířová. Trhavé pohyby a gesta i zadrhávající řeč nezvýrazňují jen zvláštní zdeformovanost postavy, již vyžaduje předloha, ale především vyjadřují nenaplněný úděl podvedené ženy.
V představení jsou i silné scény, například vystupňovaná hádka mezi bratry Malinovými s bezmocnými pády otce, který se snaží dostat je od sebe – mladší bratr Jenda Malina se však v civilním podání Martina Fingera dost vymyká celkové groteskní stylizaci.
Několikrát vzbuzené falešné naděje nevědoucí Štěpky, která se dožaduje lásky (nebo alespoň udělání děťátka) po svém manželovi, uzavírá scéna, kdy z Pavlových úst na ni kapou sliny. Klímovský motiv, řeklo by se.
Že výklad světa není totéž, co vykládání o světě, vidíme při rozhovorech přes rampu mezi Pavlem a Kiliánem. Tvrzení, že „být je stejné jako nebýt“ (a podobné výroky). představuje jen pokleslé mudrování, žádné paradigma jako Klímovy maximy. Představení tak chybí osa, spojnice, která by vše uvedla do přirozeného pohybu.
|
|
Josef Mlejnek , Mladá fronta dnes, 20. října 2008
|
|