Mladá fronta dnes
SPIKNUTÍ JAKO KRUTÝ OSUD EXULANTA A SLOŽITĚJŠÍ NEŽ KAFKA
|
|
|
Druhou premiérou sezony v Divadle Komedie je scénický přepis románového díla Egona Hostovského Velké spiknutí, inscenovaný režisérem Dušanem D. Pařízkem pod názvem Spiknutí.
Český spisovatel, který by se letos v dubnu dožil sta let, prožil poslední čtvrtstoletí svého života v americkém exilu a z jeho poválečné tvorby u nás dlouho nesmělo nic vyjít.
Jestliže Pařízka doposud přitahovala především díla, v nichž jsou pojmy jako exil či odcizení metaforou lidské existence, v případě silně autobiografické hlavní postavy nejobsáhlejší Hostovského prózy má exil a vše, co s ním souvisí, krutou podobu konkrétního lidského údělu.
Spiknutí v lecčems navazuje na inscenaci Kafkova Procesu, je to znát hlavně z pojednání a také z některých gest hlavní postavy, ztvárněné Martinem Fingerem. Představení začíná narozeninovým večírkem úspěšného scenáristy Jana Bareše. Klubko hostů stojí nebo posedává na prostorném loži, na stěně v pozadí připíchnuté pohlednice mají patrně evokovat vzdálený domov.
Věci záhy vezmou podivný spád, neboť Bareš začíná všechny hosty urážet - kněze Lutkena (Stanislav Majer), producenta Jacksona (Jiří Štrébl) i svého nejlepšího přítele Roberta Hackena (Roman Zach). Nejprve to však schytá jeho přítelkyně, sekretářka, bývalá milá Milada, již velmi věrohodně ztvárnila Gabriela Míčová. Její postava těžce prožívá své pokoření, vidíme, jak se dokáže dokonale ovládnout, ale pod povrchem vnímáme stejně silně bolest a hněv.
To "nejlepší" má teprve nastat. Přichází Harry Stevens (Martin Pechlát) s chotí Norou (Dana Poláková) a s obří dárkovou krabicí v rukou, kterou neodloží ani neotevře. Bareš ho také napadne, ne však jako Stevense, ale jako svého spolužáka Jiřího Becka, s nímž má od školních let nevyřízené účty. Zbláznil se Bareš? Je to "kafkovská" situace na Hostovského způsob: vnitřní rozdvojení a nic pevného kolem, ambivalence každého gesta projeveného i přijímaného, člověk jako cizinec nejenom v cizím světě, ale i ve vlastním údělu exulanta.
Vše je však složitější než u Kafky. Hostovský postrádá dar intuitivní lapidárnosti a přesvědčivosti. Inscenace nesporně má silná místa – záhadný noční milenecký rozhovor Bareše s Norou či "hádání" s otcem Lutkenem - v nichž Finger prokazuje kvality svého herectví, byť samomluvné polohlasné komentáře situací působí po Procesu jako opakovaný vtip.
V prvé řadě však není jisté, podařilo-li se tentokrát Pařízkovi zcela převést spletitou románovou látku do divadelní formy. Vzhledem ke zmíněné složitosti Hostovského dílo však možná vzdoruje divadlu více než dílo Kafkovo.
Hodnocení: 70 %
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes, 16. prosince 2008
|
|