Literární noviny
Z BRNA DO PRAHY A ZPĚT
|
|
|
(...)
Do třetice zahrát nehratelné a inscenovat neinscenovatelné se podařilo režiséru Dušanu Pařízkovi, když se v pražském Divadle Komedie po Werneru Schwabovi (Nadváha...) a Robertu Musilovi (Snílci) odhodlal adaptovat pro jeviště další složitě strukturovaný text: tentokrát román Egona Hostovského Všeobecné Spiknutí. Na své tradiční jednoduché minimalistické scéně (tu tvoří tentokrát zrcadlově lesklá, kovově industriální past, jež je, jak se v závěru ukáže, zvětšenou replikou ústřední rekvizity hry, tajemného daru, který hlavní hrdina Jan Bareš dostal k narozeninám) dokázal režisér znovu rozehrát existenciální úzkosti, traumata, konflikty a resentimenty doby, jež se zdaleka netýkají jen jednoho nerudného emigranta, oslavujícího v Americe kulatiny (Martin Finger). Stejně živá, drásavá i traumatizující témata vnášejí do příběhu i ostatní postavy večírku, kterým příběh začíná a který ovšem záhy skončí trapným skandálem: oslavenec se neurvale utrhne na domnělého spolužáka – fízla? komunistu? (Martin Pechlát) a poté se navíc vyspí s jeho ženou Norou, svou dávnou ctitelkou (Dana Poláková). Od této chvíle si ani on, ani diváci, ale ani hrdinové nejbližší přátelé (oduševnělou a oddanou slepicí je družka Milada v podání Gabriely Míčové, dvojznačného sympaťáka – snílka i padoucha s lehkostí sotva načrtnuté, ale od počátku přesně vedené karikatury zahrál Roman Zach) nemohou být zcela jisti, zda to, co se před nimi odehrává, je skutečnost, sen nebo jen bludná obsese a počínající paranoia jednoho emigranta. Škopek hnusu, který vylije bilancující Fingerův Bareš na své bývalé krajany (tedy na nás v hledišti), byť je ten hnus neustále osvobodivě ředěn ironií i sebeironií, je ovšem zdrcující. A viděno jeho očima – dobře nám tak.
(...)
|
|
|
|
Vladimír Just, Literární noviny, 26. ledna 2009
|
|