Lidové noviny
EXISTENCIÁLNÍ MUKA V BAZÉNU
|
|
|
Divadlo Komedie v letošní sezoně pokračuje v linii zdařilých dramatizací relativně komplikovaných literárních děl - po Hostovského Spiknutí přišel na řadu další velký muž z exilu Josef Škvorecký. Jeho Lvíče pro divadlo adaptovala a režírovala Viktorie Čermáková.
Škvoreckého Lvíče se dramatického zpracování dočkalo už ve své době - v roce 1969 podle knížky natočil film Flirt se slečnou Stříbrnou Václav Gajer a snímek pak z pochopitelných důvodů zmizel na léta v trezoru. Příběh redaktora Karla Ledna, typického konformisty, který si myslí, že se nemravným režimem prošvenkuje bez ztráty květinky, byl přesným obrazem morálky zdevastované léty obelhávání sama sebe a kompromisů.
Tajemná manipulátorka
Marie Drahokoupilová tehdy dostála záhadné postavě Lenky Stříbrné (alias Leony Silbersteinové), která hrdinovi nakonec způsobí téměř existenciální muka, s mimořádnou autenticitou. Její křehkou krásu násobily dlouhé zkoumavé pohledy očí, vláčné pohyby a smutek. V divadelní dramatizaci Lvíčete se její následovnicí stala Gabriela Míčová. I ona je nositelkou tichého tajemství, které vyrůstá z tragických zkušeností. Její vědoucnost je nesdělitelná a nutně musí být mužům kolem ní upřena. Muži tu jsou kromě Karla (Roman Zach) dvojího druhu - typ dobytek reprezentuje šéf Emil (další z přesvědčivých studií nechutných papalášů Jiřího Štrébla) nebo typ trulant (komicky roztoužený Vašek v podání Martina Pechláta).
Míčová hraje Lenku jako nenápadnou manipulátorku, rafinovaně zahalující své plány do koketérie a nezájmu. Zjevuje se nenápadně, ale její účin na přítomná maskulina je zdrcující - nechtěně a nejvíc jí podléhá právě Leden, kterého Zach ztvárnil dílem jako intelektuála, jenž je permanentně nad věcí a sebejistý, a dílem jako trapného prvoplánového donchuána. Kombinace obojího je však pro ženy smrtonosná a jemu se také s jistou zálibou daří je ničit. Karlovou hlavní obětí zůstává především baletka Věra, kterou Dana Poláková obdařila touhou po sebezničení. Hlavně však Míčové Lenka a Zachův Karel o sebe křísnou jako dva křemeny a napětí mezi nimi inscenaci značně elektrizuje.
Režisérce Viktorii Čermákové zjevně nešlo o to, aby evokovala šedesátá léta - dobu, v níž byl Škvoreckého román napsán a kdy se také odehrává; usiluje o širší výpověď. Na šedesátá léta sice upomínají kostýmy, ale základní scénické řešení -bazén s vodou pokrývající střed jeviště - je metaforou, která umožňuje příběh inscenovat s výmluvným přesahem do současnosti. Všechny postavy tohoto tragigroteskního příběhu se v bazénu setkávají: válí se v něm, souloží, vzájemně se do něj hážou, rvou se, plavou po proudu, odírají si těla na mělčině či se topí. Ti, co v cynické společnosti momentálně prohrávají, z vody lezou zplihlí, omlácení a směšní, zatímco ostatní, kteří se společensky vlní podél bazénu, podle potřeby předvádějí rozmanité prostocviky a pózy. Na suchu se odehrávají i scény v redakci, kterým vévodí nebojácná Blumenfedová pečující o začínající autorku Jarinku. Té Ivana Uhlířová dodala obdivuhodnou kombinaci naivity, drzosti a bezděčného půvabu: scéna, v níž ji Leden svede, je až po okraj naplněná hořkou ironií stejně jako její předchozí konfrontace s funícím a ožralým Emilem. Trapnost jako stylotvorný prvek.
Zpráva o stavu duše
Režijní metafora s bazénem kupodivu funguje téměř ve všech vrstvách a inscenace se díky ní odvíjí v obrazivé zkratce - zásadní situace příběhu neztrácejí, naopak uchovávají si svou naléhavost. Čermáková také záměrně upozadila detektivní ladění Škvoreckého příběhu, které logicky souvisí s osudy hlavní hrdinky. Krimi zápletka se rozpíjí v náznacích, podobně jako Lenčina dramatická minulost, ale kupodivu v takto rozvrženém pojetí s důrazem na psychologické předivo taková eliminace nevadí.
Režisérka v efektním, ale pro některé polohy obtížném minimalismu, na který v poslední době Komedie s takovým zaujetím přísahá, našla prostor i pro drsnou ironii. S ní pak výmluvně komentuje vztahy postav - třeba nebohá Věra, která se svého Karla nehodlá vzdát, se zmáčená vynořuje z bazénu, aby do něj byla x-krát drasticky „zaražena“ zpět, jindy zase nekňuba Vašek zamilovaný do Lenky padá do vody jako pytel brambor. Všechny tyto bazénové hrátky - trapné, drastické, komické - se i přes různé výhybky spojí v jedinou výpověď o stavu duše, kterou výmluvně uzavírá Karlův bezcílný a zmechanizovaný pohyb z jedné strany dna bazénu na druhou.
Hodnocení: ****
|
|
|
|
Jana Machalická, Lidové noviny, 20. února 2009
|
|