Reflex
LVÍČE JE STÍN MRTVÉ ŽIDOVSKÉ DÍVKY
|
|
|
Rozhovor s Josefem Škvoreckým
*Jak vznikal román Lvíče?
Když jsem psal Lvíče, byl jsem pod silným dojmem Francise Scotta Fitzgeralda, ale nevím, jestli se to do stylu románu nějak promítlo. Jeho povídky, jeho Velký Gatsby mě strašili v hlavě.
*Mají postavy v románu své konkrétní předobrazy?
Jako obvykle většina hrdinů má předobrazy. Dokonce i slečna Stříbrná. Jenomže ta je pouze stín mrtvé židovské dívky.
*Mohl byste být konkrétnější?
Měl jsem přítele, který se někdy začátkem roku 1938 s tou dívkou zasnoubil, ale jak bývalo tehdy zvykem v lepších rodinách, zasnoubení bylo dlouhodobé. A jak se blížila mnichovská krize a když po ní přišly první náznaky oficiálního antisemitismu, zasnoubení se ještě prodlužovalo, až po příchodu nacistů skončilo. Můj přítel je prostě zrušil, což bylo tehdy velice snadné stejně jako rozvod takzvaného árijce s osobou takzvaně neárijského původu. Dívka zemřela v plynové komoře v Auschwitzu. Můj přítel byl hodný člověk, ale bázlivý. co chystá Hitler na Židy, nebylo tehdy jasné ani přesně známé. Snad doufal podobně jako můj učitel němčiny, kantor náchodské synagógy pan Adolf Neu, že to bude jen nějaká forma diskriminace a Židé i jeho snoubenka ji přežijí. Nevím. Vím jen to, že po mnoha letech se můj přítel oběsil.
*Ale slečna Stříbrná ve vašem románu žije, zemřela její sestra...
Lenka je v románě vymyšlena a vinu přítele jsem přenesl na šéfredaktora nakladatelství. Předlohou – jen předlohou, pochopitelně, ne portrétem – byl Jan Pilař, podivný člověk, který si šéfredaktorské místo v nakladatelství Československý spisovatel několikrát vyměnil s Láďou Fikarem. Vždycky když nastala obleva, stal se šéfem Fikar, za něho taky vyšli poprvé – v roce 1958 – Zbabělci. Bezprostředně po jejich oficiálním zákazu a po utužení stalinské politiky nastoupil na Fikarovo místo Pilař. V roce 1967 mi dokonce dal jakousi cenu za román Konec nylonového věku, předtím cenzurou zakázaný. V roce 1968 se objevil Dubček a Pilaře vystřídal Fikar. Dubček zmizel a do šéfredaktorského křesla opět dosedl Pilař. Vydržel tam po celých dvacet let panování Gustáva Husáka. Několikrát se ještě smutně proslavil, naposled v době, kdy Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu. Těsně před Husákovým pádem vydal paměti, kde o Lvíčeti, nikoli nadšeně, píše a popírá, že by byl předlohou mého šéfredaktora. A brzo po pádu režimu umřel. A mohl bych v tom pokračovat, ale tohle má být minirozhovor...
*Po premiéře Lvíčete jsem slyšel při dvou pražských intelektuálů o tom, kde je v románu kdo. A nemohli se dohodnout.
Že se mnohé osudy (mým) hrdinům velmi podobají, mě nepřekvapuje. Skoro všechny postavy Lvíčete mají své předlohy, někdy je ale v jedné postavě předloh několik. Tak se to v románech dělá.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, Reflex, 5. března 2009
|
|