Reflex
LODIČKY SLEČNY STŘÍBRNÉ
|
|
|
Výtečná dramatizace Škvoreckého románu Lvíče v Divadle Komedie
Pražské Divadlo Komedie se ve své letošní „české sezóně“ zaměřuje na proměny duchovních a existenciálních hodnot naší společnosti, jak je zachytili významní prozaici dvacátého století. Po Petrolejových lampách Jaroslava Havlíčka a Spiknutí Egona Hostovského přišel nyní na řadu detektivní román Josefa Škvoreckého Lvíče. Odehrává se na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století v bohémském prostředí pražských intelektuálů.
Škvorecký psal toto své dílo v letech 1963-1967, poprvé vyšlo v roce 1969. Mnozí analytici později dedukovali, koho v něm autor parodoval, čí osudy zachytil. I když se mnohé analogie ke konkrétním osobnostem najít dají (viz rozhovor s Josefem Škvoreckým), režisérka Viktorie Čermáková, která román zdramatizovala, tuto linii díla – ku prospěchu věci – opomíjí. Doba padesátých a šedesátých let je pro ni atraktivní vnější retrokulisou pro rozehrávání jednoduchých, a přitom nedohledně zašmodrchaných a v průběhu děje různě se zauzlujících lidských vztahů. Více než o dobu, a dokonce i více než o příběh jí jde o postižení konkrétních lidských typů, které jsou neustále přítomné. I dnes bychom je snadno našli.
Hlavní hrdina, redaktor Karel Leden (Roman Zach), je cynicky se chovající třicátník, rozmazlený a znuděný životem. Má úspěch u žen, dobré postavení, v životě ještě neměl žádný problém. Užívá si. Láska, či dokonce pouhý náznak skutečného citu jsou pro něj slabosti, které vedou jen ke směšným a trapným koncům. Svůj intelekt využívá ke znuděným komentářům okolního dění a lhostejnému výsměchu.
Z jeho klidu jej vyvede až tajemná slečna Lenka Stříbrná (Gabriela Míčová). Není zřejmě hezčí než jiné jeho dívky, je však nedostupná. Tím je v jeho očích tou nejkrásnější. Navíc je vtipná, inteligentní, dokonce snad ještě citově neokoralá a má v sobě ukryté tajemství. To jej provokuje a dráždí. Jak už to však v románech, dramatech a životě bývá, z chtíče se stává touha, z lásky fraška, z frašky tragédie, z banality antické drama. Nedostupnost provokuje, touha oslabuje, chtíč ponižuje. Z ponížení se rodí pomsta. A ta bývá nakonec stejně směšná a trapná jako láska...
V tom je Lvíče velmi podobné Škvoreckého Legendě Emöke, již právě zdramatizoval a hrají v Divadle Viola, Kunderově Ptákovině, kterou loni uvedli v Činoherním klubu, anebo mnohým filmům české nové vlny, jejichž cyklus právě běží v ČT. Možná právě v tom – v tragické hořkosti bytí a směšné trapnosti existence – je dodnes jejich přitažlivost, nadčasovost a aktuálnost. Právě toto téma režisérka akcentuje.
Inscenace se odehrává v jediném prostředí – na plovárně. Kolem i uvnitř bazénu plného vody. Protagonisté se v něm šplouchají, ráchají, tančí i topí. Po jeho okraji jako po módním molu přicházejí a odcházejí. Jejich texty jsou okleštěny na minimum. Skoro by nemuseli nic říkat. Charakterizují je jejich pohyby, gesta, brýle, líčení, kostýmy. A slečnu Stříbrnou navíc i její v každém výstupu jiné, ale vždy nádherné boty-lodičky. Zanechává je za sebou jako lovec návnadu. A muži – všichni muži – se na ni chytají.
Tato do detailu dotažená a promyšlená výtvarná a pohybová stylizace je jistou a neodolatelnou devízou pražské inscenace. Herci s velkou kreativitou a pochopením přijali a rozpracovali režisérčin chladný, emoce rafinovaně skrývající výklad. Voda a břeh, čistota a špína, sucho a mokro, oheň a chlad. Nic víc. Slova jsou jen zástěrkou. Vše podstatné se odehrává pod povrchem obyčejných, banálních situací.
Vedeni již několik sezón Dušanem D. Pařízkem k modernímu herectví umějí všichni přítomní herci stylizovat své postavy do mistrovsky jednoduchých gest a akcí. Jejich dosud neobehrané, jedinečné, kreativní osobnosti, obrovské fyzické nasazení a vzájemná souhra upomínají na slavné epochy legendárních inscenací Činoherního klubu či Divadla Na zábradlí. Ostatně, to byla také šedesátá léta. A ještě jedna osobnost v kontextu té doby mě napadá – Miloš Forman. Možná právě tak by román zfilmoval. Ve skutečnosti jej pod názvem Flirt se slečnou Stříbrnou natočil v roce 1969 režisér Václav Gajer, v hlavních rolích s Janem Kačerem a Marií Drahokoupilovou.
Pro takové divadlo stojí za to žít.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, Reflex, 5. března 2009
|
|