Mladá fronta dnes
NEJPRVE POT, PAK SLZY ČILI GOEBBELS A BAAROVÁ V PRAŽSKÉM DIVADLE KOMEDIE
|
|
|
Goebbels/Baarová. Titul nové inscenace pražského Divadla Komedie natolik atraktivní, že to ostražitého a obezřetného pozorovatele může vést k podezření, zda jím divadelníci vypočítavě nebrnkají na "první signální" a nepoužívají dějinné postavy jako snadnou vábničku. Ale Divadlo Komedie se nebulvarizuje, neschází ze své cesty nepodbízivé dramaturgie, která mu nese ovoce v podobě uměleckého kreditu a vzestupného diváckého zájmu.
Když tým Dušana D. Pařízka v Komedii roku 2002 začínal, musel o svoji pozornost tvrdohlavě usilovat; vždyť zprvu nejednou v hledišti seděla jen nepočetná societa zasvěcenců a zvědavců, kteří se zajímali o to, co to umanuté společenství kolem Pařízka ukáže. Dneska? Sehnat na některé z inscenací uváděných v Komedii vstupenky je problém. A po páteční premiéře Goebbels/Baarová lze s jistou konstatovat, že k oněm navýsost žádaným kusům v Komedii přibude i tato inscenace. Právem.
… a vůdce řekl: Dost!
To lomítko mezi příjmeními v titulu inscenace má důležitý a několikerý smysl. Goebbels/Baarová nerovná se Goebbels a Baarová. Ti dva, nacistický pohlavár a česká herečka, si byli – nějaký čas – blízko, ale v nejvlastnějším slova smyslu nebyli spolu. Byli pouhými milenci. Pouhými? Být milenci samozřejmě může znamenat strašně moc, může to znamenat "vše". A Goebbels a Baarová v nejzmítanější fázi svého vztahu dokonce hráli o vše, o svoji existence, o svá postavení. Ale Goebbels byl Hitlerem po stížnostech Goebbelsovy manželky Magdy umravněn a dál pochodoval po mocenské cestě, kterou si vytýčil a z níž už vlastně nemohl nikdy sejít. Baarová tudíž v jeho životě byla nejen časově, ale i významově epizodou. Kdežto Goebbels pro Baarovou znamenal celoživotní trauma a stigma, fatální balvan, který už nikdy nešlo odvalit.
Hra Goebbels/Baarová vznikla tak, že nejprve existoval text scénáře Goebbels – Samomluva. Německý režisér, dramaturg a nynější ředitel divadla Schauspiel Frankfurt Oliver Reese (nar. 1964) jej sestavil z deníkových zápisů a projevů Josepha Goebbelse. K této "samomluvě" Dušan D. Pařízek přičlenil monolog Baarová, který stvořil na motivy knihy Útěky (Život české herečky, jak jej, podle jejího vyprávění, zapsal Josef Škvorecký).
Na jevišti to vypadá tak, že nejprve svůj part odehraje Goebbels, zatímco Baarová sedí v pozadí před zrcadlem a líčí se, chystá se; jen několikrát "mimovolně" zareaguje na to, co Goebbels říká. Na veliké dřevěné šikmé ploše, která scéně zcela dominuje, se oba potkají pouze na moment, vlastně letmo (a to mezi nimi přeskočí ona milostná jiskra). Goebbelsova "samomluva" je postavena chronologicky, nacista na jevišti publiku přehrává svoji životní cestu – od choroby v dětství, jejímž následkem napořád kulhal, od zneuznání svým okolím, přes mocenský vzestup po boku Hitlera až po sebevraždu na konci druhé světové války. O Baarovou v tomto zhruba padesátiminutovém monologu prakticky jen zavadí.
Pak si role vymění. Od hereckého líčícího stolku sejde na šikmou plochu Baarová (a usedne k němu Goebbels). Teď ona vypráví svůj příběh. A tentokrát žádná životní chronologie, nýbrž asi pětatřicet minut výlučně vzpomínky na Něho, na středobod jménem Paul Joseph Goebbels.
Vábivý magnetismus zrůdy
Martin Pechlát v roli Goebbelse bude nejspíš jedním z kandidátů v anketách o herecké výkony roku či sezony. Předvádí koncentrovanou kreaci: mluvně expresivní, fyzicky vysilující, ale vedenou bez přehrávání, drženou pod kontrolou. Pechlátova tvář se pozvolna zkrápí potem, světlé vlasy se slepí, protože Goebbels, hnán běsy a dějinným strojem, který pomáhal nastartovat, finišuje k smrti, roztočený kolotoč šílenství nabírá na rychlosti. Fyzicky a doslova Martin Pechlát chodí, běhá, leží, svíjí se na šikmé ploše dřevěné scény, v přeneseném slova se pohybuje na hraně, neboť jen při troše nepozorného vychýlení by mohl přepadnout do zlaciňující karikatury anebo do monstrozity, která by Goebbelsovi odňala lidskou dimenzi.
Takto se prakticky neustále jako diváci při pohledu na Pechláta pohybujeme mezi ustrnutím a smíchem, směšnost a malost se v Goebbelsovi promíchávají s titánskými ambicemi a zvrhlou citlivostí vůči potřebám davů. Je to osobnostní slitina, uvědomujeme se díky Pechlátovi, která vyzařuje určitý vábivý magnetismus, jehož silovému poli je však třeba se programově vyhýbat, odolat, protože se zdravou kůží se z něho nevymaníte.
V souboru Divadla Komedie by se na kulhavého propagandistu, na dirigenta mas, typově hodil Martin Finger, jemuž intendant scény Dušan D. Pařízek a umělecký šéf David Jařab v minulosti už svěřili nejednu hlavní roli. Ale Pařízek vsadil na vysokého (na rozdíl do skutečného subtilního Goebbelse) Martina Pechláta, vědom si jeho stoupajícího tvůrčího potenciálu, ale což platí prakticky o celém souboru, který tady od roku 2002 působí. Pechlát zde v postavě Goebbelse nepochybně vytvořil svoji zatím nejvýraznější roli.
A ty by ses zachoval jak?
Gabriela Míčová je po celé ty roky asi nejvytěžovanější a dnes už vysloveně profilovou herečkou Komedie. Její part Baarové se odvíjí zcela jinak než monolog Goebbelse a teprve po skončení inscenace, s odstupem, si uvědomíme, jak až položení obou výstupů za sebou a vedle sebe vpravuje do inscenace rozměr, který by jí při omezení se na nacistovu samomluvu citelně scházel. Zatímco Goebbels je na jevišti při svém monologu neustále "v akci", zaměstnán úkoly, plnící dějinné poslání, sledujeme ho jakoby v přímém přenosu, Baarová sedí ve skládací filmařské židli (na látkovém opěradle je napsáno její příjmení), kouří, popíjí a vzpomíná. Zatímco Goebbels na konci svého výstupu spolkne jed a odporoučí se na věčnost, a jeho samomluvě lze tudíž rozumět i jako čemusi na způsob oživení obludy, Baarová sice svůj život na jevišti nekončí, ale paralyzovaná, ba svým způsobem mrtvá je vlastně již od první minuty.
Míčová a inscenátor Pařízek prvorepublikovou femme fatale nesoudí; mondénně vyhlížející herečka "velkého světa" se během monologu plně oddá vzpomínce, absolutně se položí do minulosti. Některé základní věci v kauze Goebbels si nalhává, má v mysli slepou skvrnu, a není zcela jednoznačné, zda úmyslně, tedy proto, že dobře ví, že začátku podlehla někomu a něčemu, čemu podlehnout neměla, anebo proto, že jí to vše ani s odstupem nedochází v nutné úplnosti a důslednosti, v dějinném kontextu. Nejspíš je v tom od každého trochu.
Jestliže Goebbelsovu-Pechlátovu hlavu skrápěl pot, pak Baarové-Míčové s navršenými vzpomínkami stékají po tváři sebedojímavé slzy, jež má divák tendenci brát na vědomí, poněvadž je Míčová servíruje věrohodně, jako slzy dámy, která zkrátka chtěla vše. Soucit se slzami nás dovede hlouběji do duše Lídy Baarové, začínáme pro ni nacházet pocity porozumění pro ono citové podlehnutí Goebbelsovi. A teprve a právě v těchto okamžicích se pro nás ta hra na jevišti stává výsostným, nezastupitelným prostředkem poznání, a klade nám osobní otázku: A ty by ses na jejím místě, a být navíc nedávno teprve dvacetiletý, zachoval jak?
Je úplně jedno, že do Komedie přicházíme s tím, že známe, jak to mezi nacistickým pohlavárem a českou krasavicí nakonec dopadlo. Dušan D. Pařízek svou inscenačně střídmou, až minimalistickou koncepcí večera Goebbels/Baarová směruje publikum k sobě samým a k dnešku.
|
|
|
|
Josef Chuchma, Mladá fronta dnes, 6. září 2009
|
|