E15
PROVOKATIVNÍ GOEBBELS / BAAROVÁ
|
|
|
Pražské komorní divadlo vstoupilo nejnovější premiérou Goebbels/Baarová do své osmé sezony v Divadle Komedie. Nazývá ji „německou“ s podtitulem „Staří hrdinové, nové světy – noví hrdinové, staré světy“. Chce poukázat na zlomové historické okamžiky 20. století s těžištěm meziválečných dvacátých a třicátých let, rokem 1989 a kulturními střety, jež se dotýkají česko-německých vztahů a současnosti.
Projekt Goebbels/Baarová do značné míry provokativně odkazuje právě k těmto, dosud do značné míry nevyjasněným a tabuizovaným česko-německým vazbám.
Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels patřil k nejfanatičtějším představitelům fašistické moci. Zanechal po sobě deníky, v nichž přesně (a hrůzně) líčí svůj život a dobu. Německý dramatik Oliver Reese na jejich základě vytvořil divadelní monolog Goebbels. Samomluva, jenž tvoří první část inscenace. Druhou je pak monolog Lídy Baarové sepsaný na základě jejích pamětí, rozhovorů a dobových dokumentů režisérem pražské inscenace Dušanem D. Pařízkem.
Lída Baarová, přední česká herečka předválečné a válečné éry, byla údajně v letech 1936 –1939 Goebbelsovou milenkou. Právě tento vztah – byť dodnes není jasné, co se mezi nimi skutečně odehrálo a co vzniklo jen ve fantazii herečky – je ústředním tématem jejího monologu.
Scéna, na níž se inscenace odehrává, je prázdná. Šikmá čtvercová plocha je vražena do středu hlediště, až kamsi do páté, šesté řady. Po celý čas je ostře nasvětlena, jako by byly obě postavy u výslechu. Nejprve vchází Martin Pechlát v roli Goebbelse. Jeho monolog je sebedestruktivní studií slabocha, fanatika, bezcitné zrůdy s tváří a chováním slušného, nevinného úředníka. Pechlát dokáže nenápadnými gesty, trhavým pohybem ruky, krátkými, manickými stavy střídanými vnější vyrovnaností a klidem zachytit zrůdnost, samolibost a úskočnost ztvárňované postavy. Nijak ji nekarikuje, nijak ji ani nemýtizuje. Ve hře totiž nejde jen o Goebbelse samého, ale o téma sebestřednosti politika, jenž vládne bezcitem moci a mocí bez citu a svědomím zabíjet a vraždit.
To Lída Baarová je jiný případ. Zahleděna jen do sebe, mladinká a naivní, nevidí a nevnímá dobu. Nechce vládnout ani ovládat, chce jen být celebritou a užít si peněz a slávy. A Goebbels ji osobním charizmatem a schopností mluvit uhrane. Zamiluje se do něj a odmítne nabídku odjet do Hollywoodu.
Gabriela Míčová v roli Baarové odehraje téměř celý svůj part v sedě na pohodlné rozkládací židli. Mluví s jistým despektem, cynismem a nadhledem. Jako by život měla už za sebou a to, o čem vypráví, jsou již dávno minulé okamžiky jejího zpackaného života. K zachycení sebezpytných, navenek emotivně chladných stavů a postojů jí stačí různě zapalovaná a z malé kabelky vytahovaná cigareta, sklenka šampaňského a bílý kapesník. Baarová je v jejím podání ledově chladná ikona, celebrita, jež soukromí snad ani nemá či nechce mít. Halí je do lesku filmu a divadla, do elegantních, chladně bílých šatů a sentimentality uměle vytvářených a udržovaných snů. Teprve tváří v tvář konečnosti tohoto způsobu bytí si uvědomuje prázdnotu a nicotu takového života.
V dvoumonologu Goebbels/Baarová režisér Pařízek až do extrému dotahuje svou vizi intenzivního divadla, oproštěného od jakýchkoli vnějších efektů, soustředěného pouze na herce a text. Každý jevištní pohyb, každý detail kostýmu i scény, nastavení a změny světel, každý tón, který zazní, směřují k existenciální podstatě člověka. Mírou, kterou ji Pařízek poměřuje, je odpovědnost bytí, humanismus, důslednost konání a svědomí, život a smrt. A to je téma nejen předválečného a válečného Německa, česko-německých vztahů a dvacátého století. To je téma i dneška.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, deník E15, 7. září 2009
|
|