Mladá fronta dnes
GOEBBELS A BAAROVÁ, CHOLERIK PROTI TROSCE
|
|
|
Mysleli to prý dobře, chtěli prý dobro… To však v politice neplatí, jestliže to nevedlo k činům a tyto činy nebyly úspěšné, píše Karel Jaspers ve své Otázce viny, kterou cituje i program nejnovější premiéry pražského Divadla Komedie nazvané Goebbels/Baarová.
Tou po České sezoně zahájilo divadlo tu Německou. A hledá tak odpověď na otázku po vině či nevině Lídy Baarové, jedné z nejkrásnějších českých hereček, která byla před válkou milenkou ženatého ministra propagandy Třetí říše Josepha Goebbelse. Můžeme na zamilovanou Baarovou vztahovat stejná měřítka jako na politiky, o nichž mluví Jaspers, a odsuzovat ji za to, že podlehla citu k masovému vrahovi? Že ho omlouvala? Že ho chápala? Ve vydařeném představení režiséra Dušana D. Pařízka je snazší pochopit Baarovou než Goebbelse – i když i on má místy lidské city.
Pařízkovo představení dává dohromady dva monology – Goebbelsův, jehož autorem je Oliver Reese a svědectví Baarové, které napsal Pařízek podle hereččiny knihy Útěky, již zaznamenal a v Torontu vydal Josef Škvorecký.
Dva monology proti sobě Zatímco Goebbels je v podání Martina Pechláta zakomplexovaným, do sebe zahleděným cholerikem, Baarová Gabriely Míčové (na snímku) je nádhernou zlomenou troskou, která jako by vůbec netušila, jakou zrůdu miluje. Pařízek oba monology citlivě prolnul, přitom z nich nevytvořil dialog – divadelní situace se tak odehrávají až v hlavách diváků. Na jevišti se přitom odehraje jeden příběh viděný dvěma lidmi, opakování je však do detailu vyvážené – co je třeba, Baarová podá svým pohledem, něco doplní, něco vysvětlí až její postoj. Ostatně Goebbels se o Baarové v denících zmiňuje jen dvakrát a jmenuje ji jednou, teprve její vzpomínky dávají příběhu jasné (ač jistě subjektivní) hranice. K nejlepším momentům inscenace patří Pechlátův „odlehčený“ výstup s dialogem Goebbels – Hitler i jeho drobná parafráze, kterou později předvede Baarová. Oba jsou herecky přesvědčiví, většinu času civilní a i ve vypjatých scénách uvěřitelní – to ostatně právě Pařízek se „svými“ herci umí – dobrat se k jednoduchému gestu, v němž je síla a význam stovky expresivních scén.
Byla Baarová vina kolaborací, nebo jen láskou? Byl Goebbels schopen lidského citu? Odpověď Dušana Pařízka není jednoznačně kladná, divadelně však povedená a silná. Ostatně – pro Komedii je typické, že dělá divadlo, které nutí lidi myslet, nikoli se jen bavit.
|
|
|
|
Klára Kubíčková, Mladá fronta dnes, 8. září 2009
|
|