Lidové noviny
NEZBÝVÁ NEŽ STAHOVAT INSCENACE
|
|
|
Navzdory slibům opět nejsou kulturní granty pražského magistrátu uděleny s potřebným předstihem. Šéf Divadla Komedie režisér Dušan D. Pařízek stále nemá nic závazného v ruce. Nic ho dosud neopravňuje k dramaturgické přípravě dalšího období, a divadlo tak zbytečně přichází o projekty i peníze. Divadlo Komedie je již několik let kritikou hodnoceno jako jedna z nejlepších pražských scén a i zájem diváků je značný, a stoupá. Existenční podmínky ale tomuto renomé neodpovídají, což je v rozporu, ba přímo proti smyslu hlásané dotační politiky, která by měla především podporovat nekomerční umění. U Pařízka se nedělá komerce, jde tu o jasně zformulovaný a realizovaný umělecký program, který má samozřejmě i nárok na omyly.
Máte v programu u všech inscenací uvedeno, že jde o derniéry. Co to znamená?
Od ledna nemám mandát cokoliv komu slibovat, cokoliv plánovat. Kolegyně, která se účastnila jednání výboru pro kulturu, přinesla z magistrátu nepotvrzenou zprávu, že projednaný návrh naší dotace se pohybuje okolo 14 až 15 milionů ročně na období příštích čtyř let. Nemluvě o tom, že částka neodpovídá rozsahu předloženého projektu, je i načasování grantového řízení naprosto nevyhovující. Navíc musí navržená dotace být ještě schválena zastupitelstvem. Jinými slovy: nevíme stále nic konkrétního. Takže nezbývá než stahovat inscenace z repertoáru.
Pojedete tedy na dluh?
Ne. Zatím se všechno připravuje na ukončení provozu. Nemůžeme vést další jednání, nemáme-li potvrzeno, že je pokračování Divadla Komedie žádoucí. Kvůli této situaci navíc přicházíme o další peníze. Nemohu podepisovat smlouvy se zahraničními partnery. Přišli jsme tak prozatím o koprodukční projekt Dobrý voják Švejk připravovaný ve spolupráci s vídeňským Schauspielhausem a čekají nás další ztráty. Další v řadě je zajímavý projekt mladé německé režisérky afghánského původu Julie Afifi. Oslovila mě, jestli bychom nechtěli společně scénicky realizovat dílo W. G. Sebalda Austerlitz jako postdramatickou instalaci. Celá Komedie by se během příštího Pražského divadelního festivalu německého jazyka měla proměnit ve výstavní síň a diváci by si sami mohli projít cestu hlavního hrdiny Austerlitze, který v Praze pátrá po své minulosti. Spolková kulturní nadace Kulturstiftung des Bundes přislíbila na realizaci tohoto projektu 150 tisíc eur. O ty peníze ale na 99 procent přijdeme, nemohu podepsat smlouvu. Snad nesejde alespoň z připravovaných zájezdů do zahraničí. Dostáváme se do pozice nespolehlivých poloamatérů, jejichž postavení v Praze je vratké. Tohle působí podivně a tato situace se kolegům těžko vysvětluje.
O kolik jste žádali?
O sedmnáct a půl milionu korun. O navýšení dotace jsme žádali, abychom konečně mohli více zaplatit i neuměleckým profesím. Práci techniky a administrativy u nás vykonávají mladí lidé - profesionálové - a my bychom je rádi motivovali, abychom byli schopni si je udržet. Rovněž jsme chtěli zajistit hercům průměrný příjem kolem 26 tisíc korun měsíčně. V současné době jsou na tom o něco málo lépe než ostatní pracovníci divadla. Ale průměrný měsíční příjem zaměstnance ve výši 16,5 tisíce, mluvím samozřejmě o hrubé mzdě, je naprosto nedostačující. I herci proboha snad mají nárok na to, aby je práce uživila.
Tak ono se u nás tak nějak počítá s tím, že herci v divadle mají být chudí...
To jsou neobhajitelné názory. Když je někdo vynikající umělec, musí být podle toho placen. Špičkoví herci našeho souboru zvládají pravidelně velké a náročné role. Dávají divadlu veškerou svou sílu, soustředí se především na práci v Komedii, a to programově. Za takových okolností ani nelze shánět „kšefty“ jinde. Není to o tom, přijít v šest hodin večer do divadla, „odehrát“ představení a mazat pryč. V případě inscenací, jako jsou Proces, Světanápravce, Goebbels/Baarová, Utrpení knížete Sternenhocha, je třeba se intenzivně připravovat. Náročnost uměleckého výkonu je obrovská, zvlášť když se repertoár staví na hercích a textu. Proč by měl k tomu všemu člověk ještě hladovět...?
Scénografie vašich inscenací vypadají dost minimalisticky, to je záměr?
Samozřejmě. Jenže i tyto minimalistické koncepty stojí peníze. Polystyrenové a kašírované napodobeniny u nás neuvidíte. Rádi bychom pokračovali v této cestě, aniž bychom například donekonečna recyklovali dřevěný modul z Procesu, který používáme i v Nadváze a Snílcích. Jsme přesvědčeni, že bychom měli mít možnost i seriózně dokumentovat naši práci. Rádi bychom vydávali pořádné programy. Divadlo, které je postavené na intelektuálně kladených otázkách týkajících se společnosti, politiky, lidské existence, by mělo mít možnost nabízet divákům odpovídající materiál, aniž by zoufale šetřilo místem. A také si vůbec nemůžeme dovolit propagaci naší činnosti. Reklama generuje další výnosy. Chtěli bychom nainstalovat - stejně jako jiná pražská divadla srovnatelné velikosti - poutače v metru. Ale nemáme na to.
Jakou máte návštěvnost?
Nemohu si stěžovat. Do konce roku pravděpodobně překročíme osmdesát procent, což je výborný výsledek. Naše hlediště je větší než například sál Divadla Na zábradlí nebo Činoherního klubu. V situaci, ve které se nacházíme, jsou výnosy ze vstupného podstatnou částí našeho rozpočtu. Na tržbách jsme doslova závislí. Tu a tam pomohou i ceny, které obdržíme za naši práci. Například za peníze z Ceny Max 2008 jsme pořídili židle pro elevaci našich komorních inscenací. Nechci si stěžovat, věděl jsem, do čeho jdu. Ale opakuji: tento stav není příliš inspirující, spíš demotivující.
Pokoušel jste se na magistrátu intervenovat, aby došlo k urychlenému řešení?
My - a divadlo vůbec - jsme pro komunální politiku tak menšinovou záležitostí, že se s námi ani nikdo nebaví. Příště se prý všechno bude řešit s předstihem, ale tohle se slibuje už několik let. Je to neprofesionální přístup. Divadla byla dotlačena k transformaci bez toho, aby se vytvořily odpovídající podmínky. A nejde jenom o Divadlo Komedie. Do takových patových situací se každou chvíli dostává někdo jiný.
|
|
|
|
Jana Machalická, Lidové noviny, 3. prosince 2009
|
|