Aktuálně.cz
V KOMEDII SE OBŘÍM ÚDEM BOURÁ ŘÁD KOLEKTIVNÍHO KÝČE
|
|
|
Škoda, že se Česká televize nedohodla s Divadlem Komedie a nevysílala k 17. listopadu adaptaci slavného románu Hrdinové jako my. Odhalení, že za reálné i symbolické zbourání Berlínské zdi mezi Západem a Východem může hlavně obří pyj jistého agenta Stasi, by bylo pěkným doplňkem k dojímacím znělkám o dvacátém výročí sametové revoluce.
Thomas Brussig vydal svůj slavný román o životě v NDR v roce 1995. Jeho kniha naplňovala parametry „společenského románu" o hořkosladké minulosti, na kterou měl podle svých slov i hezké vzpomínky. Zároveň se ale chtěl vyrovnat i se současností.
V následných rozhovorech přiznával, jak mu začalo vadit romanticko-patetické vidění minulosti, ve kterém se toho vždycky hodně schová. A hlavně, jak ho začali štvát „spoluobčané", kteří se začali stavět skoro do role hrdinů, i když by spíš měli mlčet a říkat si: Tohle už nikdy dělat nebudu.
Z té nechuti jako léčbu šokem tak enderákům naordinoval bizarně erotickou interpretaci dějin, kde se hybatelem společenským změn stává nikoli touha po svobodě, ale sexuální pud a ego ambiciózního agenta, který se rozhodne proslavit u Stasi.
Veřejná psychoanalýza
Kamila Polívková, scenáristka i režisérka inscenace v Komedii, má podobný cíl jako Brussig: kromě reflexe minulosti chce zvednout duchnu lží a kolektivních výmluv. A aby nedošlo k omylu: zdaleka nejde o fízlovství a slovo kolektivní vůbec neznamená, že mám na mysli jen estébáky, normalizační kádry nebo „levici".
K tomu režijní debutantka podle mě přidává i jednu dlouhodobou českou specialitu: slast z toho, jak se místo reflexe a osobní paměti raděj odevzdáváme nadosobnímu kýči (což zdaleka neplatí jen pro dějiny).
Každopádně autorka s ohledem na pacienta, který pořád odmítá vylézt z pelíšku a aspoň si připustit, že byl nakažený, modifikuje Brussigovu účinnou látku. Místo společenské grotesky a vášnivého onanisty staví Polívková na pódium spíš pokaženou bytost, která se přimyká ke zlu a sama ho pak tvoří. Ujetou figuru, ale zároveň skoro skutečného „hrdinu jako my" - člověka, jehož identitu zformovaly zákazy a frustrace.
Muž s uslizlým jménem Klaus Uhltzscht - skvěle ztvárněný Jiřím Štréblem - se sexu spíš bojí a touží se účastnit budování aseptického řádu. Není za tím ideologie ani politické přesvědčení; spíš prušácká domácí výchova, hygienicko-organizační teror dominantní matky a komplex z otce-příslušníka Stasi, stejně jako svůdná jistota ministerstva bezpečnosti v sousedství.
V Komedii Uhltzscht svůj osud nevypráví americkému novináři jako v knize, ale odbývá si veřejnou psychoanalýzu coby řečník na přednášce k 20. Výročí pádu berlínské zdi. Po krátkém úvodním filmu o Berlínské zdi tak načíná Štréblova one man show.
Rodinné vzpomínky, prvotní zděšení z „píchání", které zřejmě provádějí i jeho „čistí rodiče", služba u Stasi. Postupně se přidává žoviálnost i zarputilá obhajoba, kterou v pravidelných výbuších střídá lítost a snaha o omluvu, jež přechází v hysterii.
Kde dívky Maríny však brát
Esencí inscenace i Klausovy osobnosti je vzpomínka na kolektivní opušťák z výcviku. S „přibývajícím alkoholem" a za zpěvu Chladilovy Maríny se jeho příchylnost k estrádní kultuře a potěšením normalizačního života mění v agresivitu, nadrženost a zpupnost všemocného důstojníka. Až nakonec dojde na vyčerpanou sebelítost, pohlavní nemoc a zklamání nad nepovedeným milostným životem.
Uhltzscht sice destruuje životy těch druhých, ale nejvíc nakonec manipuluje sám se sebou. Jeho bytost nemá pevný střed; a často není nám (a možná ani jemu) jasné, kdy to jako zkušený agent jen hraje, abychom ho litovali.
Což se mu každopádně daří. Dokonce se pak zdá protivnější „dívka z publika", která ruší výklad a připomíná mu, že ji v mládí unesl, aby vydíral jejím matku-disidentku; a navíc tehdy švindloval u pexesa, které hráli ve služebním bytě.
Diváky, kteří se sedí s ním na pódiu, možná Klaus při přednášce ze začátku trošku nudí svou obsedancí. Jindy to už vážně trochu přehání ve výrazu a teatrálnosti; ale co chtít od člověka, který neví, čí je, a možná se to už nikdy nedozví.
Nakonec máte pocit, že sledujete monolog, ve kterém se hájí filmový padouch z Batmana. Štrébl si sice v jedné scéně bíle líčí obličej a rudě maluje rty, ale není to ďábelský Joker milující zlo. To spíš Hádankář anebo všeho nejvíc Tučňák.
Zrůdička vyhozená rodiči do kanálu, která pláče nad svým osudem, a zároveň se pyšní zločineckými úspěchy. Když ji chcete politovat, ďábelsky se zachechtá a sekne vás.
V Komedii ale na konci představení nezachrání situaci žádný „kolektivní Batman revoluce a rozhřešení". Klaus Uhltzscht se vzepne k poslednímu výkonu a vylíčí, jak pomohl „bázlivému lidu" a prorazil svým obřím údem Berlínskou zeď, poté jen zhasnou světla a publikum se slétá na přichystané chlebíčkové pohoštění.
|
|
|
|
Pavel Kroulík, Aktuálně.cz, 7. prosince 2009
|
|