Divadlo Komedie | Článek

Respekt

NAPÍNAVÁ KOMEDIE

Režisér Dušan D. Pařízek čeká, jestli mu Praha umožní pokračovat v divadle s nejlepší pověstí v zemi. Poslední dny pro něj byly hodně hektické: minulý týden jeho divadlo předvedlo v Londýně světovou premiéru adaptace románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my, a pak v Praze pokračovalo v sérii derniér představení, která v něm vznikla za posledních osm let. Krátce před Štědrým dnem se ukáže, jestli tohle loučení v Divadle Komedie nebylo předčasné. Tehdy totiž pražský magistrát rozhodne, zda souboru divadla přidělí grant na další sezonu. Pokud ne, skončí s poslední derniérou jedna výjimečná kapitola zdejší divadelní kultury, spojená od roku 2002 se jménem Dušana D. Pařízka, režiséra, překladatele, scénografa a ředitele Divadla Komedie.

Nekompromisně, aktuálně

Narodil se v Brně tři roky po invazi v čase nejtvrdší normalizace, kdy zemi opět sevřely neprůchodné hranice. Jeho otec je jako mim nicméně občas překonával: Pragokoncert mu dovoloval divadelní výjezdy na Západ, ovšem s podmínkou, že rodinu nechá jako pojistku doma, kdyby ho snad napadlo emigrovat. Jenže v roce 1974 stát z neznámých důvodů povolil Pařízkovi staršímu vyjet na vídeňský divadelní festival i s manželkou a synem. A tak se Pařízek mladší stal dětským emigrantem, který trávil život s rodiči na cestách po Rakousku, Švýcarsku a Holandsku, než se rodina usadila v německém Dortmundu. Později vzpomínal, jak ho spolužáci šikanovali za to, že jeho otec má práci, když téměř polovina tohoto průmyslového města je nezaměstnaná.

Dušan D. Pařízek si osvojil němčinu jako rodnou řeč, používal ji doma i ve škole, odmaturoval ve Stuttgartu a v Mnichově pak vystudoval komparatistiku. Na vysoké prý přečetl jednu divadelní hru denně, celkem kolem šesti set titulů. A to včetně českých, které mu do Německa vozil děda, s nímž se vracel k opomíjené češtině. Díky dovezeným neoficiálním nahrávkám inscenací z Činoherního klubu a Divadla Na zábradlí se Pařízek seznámil i s tím nejlepším, co se za bývalého režimu dělo na pražských jevištích. „Že se budu věnovat divadlu, vyplynulo jaksi samo od sebe. Rodiče jsem tím příliš nepotěšil. Maminka, která je stavební inženýrkou, z toho byla dokonce nešťastná – prý jsem měl dost dobré známky na to, abych dělal něco tak pofiderního, jako je umění,“ přiznal v jednom rozhovoru.

V roce 1990 se po šestnácti letech poprvé podíval do vlasti a byť to mělo být jen na skok, nakonec se tu usadil natrvalo. V Praze začal studovat režii na DAMU, zkušenosti sbíral v Národním divadle jako asistent Otomara Krejči. Chybělo málo a došlo by i ke spolupráci s jeho milovaným Janem Grossmanem, jenže legendární režisér zemřel. Pařízek si řekl, že jestli má pro něj smysl dělat divadlo, pak to musí dělat právě jako Grossman: nekompromisně, s velkými nároky na herce i diváka, aktuálně, originálně, prostě světově.

Sám za sebe si to poprvé pořádně vyzkoušel při nastudování hry Wernera Schwaba Prezidentky. Psal se rok 1997 a „těžce stravitelná směs bigotnosti, chlípnosti, krve a exkrementů“ (slova rakouského kritika Wolfganga Kraliceka) se dostala na několik let do repertoáru Divadla Na zábradlí. Pařízek následně založil Pražské komorní divadlo a spolu se spolupracovníkem Davidem Jařabem se rozhodl svou náročnou představu o divadle realizovat na vlastní scéně. K překvapení řady zainteresovaných se jim to povedlo: s vizí scény uvádějící zejména současný repertoár z dílny rakouských, německých a českých dramatiků vyhráli magistrátní konkurz na obsazení pražského Divadla Komedie.

Jeviště v. hlediště

Scéna, kterou proslavily komediální představení Vlasty Buriana, se od roku 2002 na čtyři roky stala domovem pro vyhraněný program, který s názvem divadla nemá moc společného. Pařízkův tým si vybral autory jako Musil, Kafka, Schwab, Bernhard, Jelineková a skrze jejich nemilosrdné texty začal českému publiku předkládat hodně tvrdou zprávu o středoevropské historii i současnosti. Odezva kritiky i diváků byla zpočátku rozpačitá: divadlo bylo první měsíce poloprázdné. Cestu k lepšímu načal Antiklimax, další Schwabův kontroverzní text, ve kterém Pařízek nechal herce potácet se na šikmé ploše hlediště, zatímco diváky posadil na jeviště. Nekonečné monology vulgárních výrazů a postava syna, která ve hře nepřetržitě onanuje, několik diváků vyhnaly ze sálu, což recenzenti v textech neopomenuli zdůraznit. A výsledek se dostavil: představení bylo vyprodané dlouho dopředu.

Pařízkovi se v Komedii na začátku nového tisíciletí postupně podařilo vytvořit to, co Petru Léblovi na Zábradlí v 90. letech. Divadlo s jasným programem a silným hereckým ansámblem, do kterého se vyplatilo chodit, pokud jste toužili po opravdu silném zážitku a ne jen po večerní siestě. Pro scénu získal klíčové herce jako Karla Rodena, Danielu Kolářovou, Martina Fingera, Romana Zacha, Janu Krausovou, Gabrielu Míčovou či Ivanu Uhlířovou, kteří v jeho minimalisticky pojatých inscenacích dokazovali, že divadlo se dá pořád „dělat jinak“ a na evropské úrovni. Trik z Antiklimaxu, tedy prohození míst mezi diváky a herci, Pařízek s Jařabem několikrát zopakovali: ve Vyšetřování pokračuje herci komunikovali s publikem usazeným na jevišti, ve Sportštyku bylo hlediště úplně zrušené a překrylo ho fotbalové hřiště, ve Vodičkova-Lazarská se místa pro diváky proměnila v muzeum předmětů týkajících se historie okolí divadla.

Odvážný byl i jeden z nejúspěšnějších kusů souboru: Zmatky chovance Törlesse, kde se vedle sebe postavili herci Divadla Komedie a Deutsches Theater Berlin. V adaptaci Musilova románu o surových hrách mezi dospívajícími chlapci, postupně si uvědomujícími svou sexualitu, Pařízek sáhl k radikálnímu kroku – Češi hráli oběti a Němci násilníky. Málokdy se v cizině o českém divadelním počinu psalo tak, jako po premiéře na Salcburském divadelním festivalu, který Pařízka vyzval ke spolupráci jako vůbec prvního českého režiséra ve své historii.

Divadlo Komedie začalo mít návštěvnost kolem 40 tisíc lidí za rok, sbíralo jedno prestižní ocenění za druhým (mimo jiné Divadlo roku 2007 v Cenách Alfréda Radoka), objíždělo s hrami zahraniční scény. Po čtyřech letech už nebylo překvapivé, že mu magistrát smlouvu s grantem přidělil na další čtyři sezony. Ovšem na necelé, což se momentálně ukazuje jako klíčový problém. Smlouva totiž divadlu končí k 31. prosinci, a ačkoli má program připravený do začátku letních prázdnin, nikdo neví, jestli ho bude moci Pařízek, vyhlášený nedávno v anketě časopisu Reflex devátou největší divadelní osobností porevolučního Česka, se svým týmem realizovat.

Osmnáct derniér

„Chci být připravený, navrhl jsem proto magistrátu na konec prosince termín na inventuru a předání věcí, které máme pronajaté,“ vysvětloval ve středu večer Pařízek v kavárně Divadla Komedie. Letos scéna stihla uvést třeba hojně diskutovanou premiéru hry Goebbels/Baarová. A minulý pátek i českou premiéru adaptace Brussigova románu o pádu berlínské zdi Hrdinové jako my. Ty ovšem nyní Pařízek spolu s dalšími osmnácti kusy stahuje z repertoáru a nervózně čeká, zda je po 1. lednu bude moci do něj vrátit.

Nejvíc ho zlobí, že je kvůli smlouvě končící nestandardně v polovině sezony nucen se souborem jednat jako s „ochotníky“ či „amatéry“, kterým nemůže říct, jestli pro ně bude mít po začátku nového roku práci (ta se mimochodem v Komedii, dotované městem 12 miliony korun ročně, platí průměrnou sumou 16 tisíc měsíčně). A stejně tak se ředitel musí stavět i k zahraničním partnerům, kterým přes jejich zájem nemůže podepsat smlouvy o spolupráci.

„Ve světě bývá zvykem, že už v průběhu třetí z pěti sezon, na něž byla uzavřena smlouva, probíhají slyšení s vedením divadla, na kterých s nimi radní pro kulturu probírají další spolupráci. To tu bohužel chybí a nám tak nezbývá než čekat do poslední chvíle, jestli, případně v jaké výši nám prodlouží grant,“ říká Pařízek. Od města žádá 17 a půl milionu, což je o dost méně, než kolik dostávají srovnatelné scény jako Činoherní klub nebo Švandovo divadlo. Několik dalších milionů by sehnal od zahraničních partnerů a tím by se finanční poměry v divadle podle ředitele dostaly na úroveň, kdy by se mohla scéna dál rozvíjet. „Pokud by byla částka podstatně nižší, musíme se rozhodnout, jestli má smysl pokračovat. Nechtěl bych, aby u nás dál herci brali platy jako studenti, ale aby se dostali na úroveň pověstného řidiče tramvaje, tedy na šestadvacet tisíc korun.“

A když to nevyjde? „Pravděpodobně bych měl po dlouhé době volno. Žádný nouzový plán nemám.“ Koncem týdne pak výbor pro kulturu městu navrhl, aby Komedii přidělilo 14.5 milionu. Bude zajímavé sledovat, jak se k návrhu magistrát i divadlo postaví.

Jan H. Vitvar, Respekt, 29. listopadu 2009