Divadelní noviny
V BAZÉNECH A NA JEJICH OBRUBNÍCÍCH
|
|
|
Škvoreckého Lvíče vyšlo v roce 1969, na samém sklonku Pražského jara, těsně po spisovatelovu úniku do kanadského exilu. Tentýž rok ještě podle něj mohl režisér Václav Gajer natočit Flirt se slečnou Stříbrnou, nepříliš zdařilý film už pro nevhodné obsazení : noblesní Jan Kačer sotva mohl přesvědčivě ztvárnit režimního obchodníka s verši a cynického nakladatelského redaktora Ledna, v mondénní Marii Drahokoupilové nebyla ani špetka tajemství románové Lenky a Pavel Landovský byl už svým lidským typem vším jiným než dobrákem a erotickým nemotorou Vaškem.
Vzpomínám si na rozpaky vesměs studentského publika při jedné projekci ve filmovém klubu v pražské Klimentské ulici, kde směl být snímek v roce 1970 chvilku promítán. Knížka sama však, myslím, zůstala střeženým pokladem soukromých knihoven: jako vzpomínka na relativně svobodnou dobu, v níž mohly vycházet takové knihy, a za níž nástup normalizační garnitury udělal definitivní tečku, ale především jako skvělé vyprávění, které lze číst znova a znova. Škvorecký dal svému dílku podtitul Koncové detektivní melodrama. Byl to spisovatelův trik, i přes citát ze Sherlocka Holmese (respektive sira Arthura Conana Doyla) v záhlaví a detektivní zápletku s neočekávaným rozuzlením, která udržuje čtenáře v napětí do poslední stránky. Neboť Lvíče je – last but not least – společenský román ze života té horší části socialistické společnosti, typicky greenovské divertimento, v němž detektivní příběh maskuje autorovu zprávu o letech uvadajícího stalinismu v Čechách, kdy se na obzoru objevovaly první záblesky naděje. A dodejme, že je to příběh plný „nedetektivních“ odboček, epizod a postřehů, které v úplnosti může snáze přenést do jiného média spíš právě film než divadlo.
Autorku divadelního scénáře a režisérku inscenace Lvíče v Divadle Komedie Viktorii Čermákovou tedy čekal nejednoduchý úkol: smrsknout takřka třísetstránkovou knihu do dvouhodinového představení (nakonec se to povedlo v devadesáti minutách), nezůstat přitom na povrchu děje a nabídnout publiku i něco z její sociálně-ironicky-groteskní roviny. Rozhodla se dobře: jako osu inscenace vypreparovala ze Škvoreckého předlohy milostný propletenec proměnlivých vztahů Lenky, Vaška, redaktora Ledna a jeho milenky Věry Kajetánové. Časté románové odskoky od základní dějové linky pak zhustila do tří scén – redakční porady nad Járinčiným výbušným rukopisem, fragmentu ministerského večírku a zpackané živohošťské „bakchanálie“ – do kterých napěchovala to nejpodstatnější ze spisovatelova pozorování dobových mravů i nemravů. Funguje to: i divákovi, který o Lvíčeti nikdy neslyšel, je zřejmé, že nejde o pouhé banální milostné potýkání zakončené vraždou. Možná ale, že ještě těžší bylo původně epickému líčení vtisknout divadelní kvalitu – dobré divadlo je vždy především akce a slovo v něm vždycky má jenom podpůrnou funkci.
Čermáková „scénicky“ vyšla z úvodní situace románu – setkání Ledna, Vaška, Lenky a posléze také nakladatelského bosse Procházky na vltavské plovárně – a jeviště zaplnila soustavou bazénů, v nichž a na jejich obrubnících se odehraje vše. I to byl šťastný nápad. Milostné akty i milostná zklamání (a „společenská“ pokrytectví) jsou zobrazována jako brutální zápasy ve vodě anebo jako skrývání se, až topení pod hladinou. I ta černá mše – Lednem vynucená soulož s Lenkou – je metaforicky předvedena jako hektická vítězova plavba z jednoho bazénového rohu do druhého, přičemž jeho oběť – Lenka – lhostejně leží na „břehu“. Na okrajích bazénů zůstávají pohozeny střevíčky všech přítomných dam, podruhé přijdou na scénu v nových. Symbol uplývajícího času, nebo „filosofická metafora“, že co se stalo, nedá se odestát? Pokud vím, je Josef Škvorecký laskavý člověk. Ani jeho výsměch obludám socrealistického kulturního establishmentu a koneckonců i naivním nešikům, kteří se ocitli v mlýnku dějin, se ve Lvíčeti (viz třeba Pecáková, ale i Vašek) neobejde bez jisté špetky lítosti a určitého pochopení. Viktorie Čermáková takové „skrupule“ nemá a herce vedla až k nelítostným karikaturám.
Leden Romana Zacha, vysoký, rozevlátý intelektuál s brýlemi, je bezohledný cynik a jen vteřinové rozpaky problematizují jeho amorální chování. Inscenace v podstatě nemá kladné hrdiny. I ta sympatická Blumenfeldka, bojující za pravdivou literaturu bez ohledu na osobní kariéru, je v podání Vandy Hybnerové neuvěřitelně protivná osoba a Ivana Uhlířová jako Járinka Cibulková je obtížistka, které se v životě raději vyhneme na sto honů; zajímavé je, jak se krásná herečka dokázala převtělit do podoby nepříliš půvabné ženské. Obě ty „obtížné“ postavy však vyzařují jakoby nechtěný humor a vnášejí tak do vcelku temné inscenace prvky bizarní grotesky.
Sympatie režisérka projevuje snad jen vůči Vaškovi Žamberkovi – jemuž Martin Pechlát vdechl naivitu hromotluckého nádivy – a samozřejmě – k Lence Stříbrné. Gabriela Míčová je ale jedna ze dvou slabin inscenace. Nic tajemného v její Lence není, herečka očividně neporozuměla dvojznačně napsané postavě; hraje ji řemeslně dobře, ale pouze vnějškově. A druhý problém: hudba Ivana Achera. Hudební doprovod některých scén a předěly za jednotlivými situacemi jsou pouhou ilustrací, ten stylizovaný rock'n'roll vnáší do představení až nesnesitelný hluk. Patrně nejpřesvědčivější postavou inscenace je Emil Procházka ve ztvárnění Jiřího Štrébla. Pamětník oněch časů, Vladimír Justl, jemuž je ostatně Lvíče věnováno (za jeho blumenfeldovské úsilí) mi po premiéře řekl: Měl jsem pocit, jako by Jan Pilař (předobraz literárního šéfredaktora Emila Procházky) vstal z hrobu. Podtrženo a sečteno: velmi dobrá, divadelně obrazná interpretace „kultovního“ Škvoreckého románu, potvrzující, že jeho dobově podmíněná sonda do lidských a společenských vztahů na sklonku padesátých let je stále živá, i když – kunderovsky řečeno – je dnešní život jinde.
|
|
|
|
Jan Kolář, Divadelní noviny, 26. února 2009
|
|