Týden
SVŮDNĚ MRAZIVÝ DUEL GOEBBELS / BAAROVÁ
|
|
|
Jedno z nejosobitějších a umělecky nejvýraznějších divadel na pražské scéně Divadlo Komedie otevřelo novou, tentokrát „německou" sezónu, destrukčně působivým dramatem dvou herců Goebbels / Baarová. Brilantní herecké kreace Martina Pechláta a Gabriely Míčové v minimalistické a suverénní režijní studii Dušana D. Pařízka patří k ozdobám moderní české scény.
O to více bolí, že pražské komorní divadlo se potácí na samé hraně existence, pramenící jak jinak než z dlouhodobé likvidační kulturní politiky státu. Hra o bestii a jedné z jejích kořistí tak v sobě skrývá i z tohoto hlediska nejednu nadčasovou platnost.
Když bestie jsou u moci
Inscenace sestává ze dvou na sebe plynule navazujících částí - divadelního monologu Goebbels, který německý dramatik Oliver Reese vytvořil na základě autentických deníků šíleného ministra propagandy, a monologu Lídy Baarové, jenž na základě jejích pamětí, rozhovorů a dobových dokumentů sestavil sám režisér Dušan D. Pařízek.
Třebaže jsou obě části inscenace zcela rozdílné, ať již dynamikou, rytmem i obsahem sdělovaného, dohromady tvoří pevný, konzistentní celek nebývalé intenzity, která v divákovi zůstává ještě dlouho po odchodu z divadla.
Entrée Martina Pechláta v roli Goebblese na scénu je mimořádně stylové. Režisér Pařízek vymezil protagonistovi prostor na rozložité šikmé ploše, ostře nasvícené a zasahující až nad přední řady hlediště. Rekvizity okleštil na minimum, pouze v jednom ze zadních rohů umístil hereckou minišatnu se stolkem, zrcadlem a režisérskou židličkou na jejímž látkovém opěradle se skví jméno Baarová. Do ní usedla zády k publiku herečka Míčová, odtud je takřka němým ale očitým svědkem Pechlátovy soustavné samomluvy.
Představení dvoujediného herce
Goebbels vchází na scénu v oblacích kouře a za falešných tónů upravených fanfár z úvodu symfonické básně Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra. Je vysoký, blonďatý, pajdavou chůzi vzápětí narovná. Vypadá, jak by vypadat chtěl. Není to ohavný skřet s doživotní tělesnou vadou, je to sebevědomý, autoritativní nadčlověk. Povaha zla získává v intenzivním Pechlátově herectví, v precizně vedených gestech i škále důrazových odstínů řeči rozměr čisté kvintesence. Jeho psychicky i fyzicky náročná herecká studie vytváří svrchovaně plastický obraz šíleného fanatika, šílené doby, šílené moci. V několika desítkách minut má divák Goebblesův životopis jako dlani, od jeho dětských let až po pád Třetí říše. A to vše díky schopnostem jediného herce.
Po Goebblesovi přichází na scénu Baarová. Vymění se role, Pechlát mizí vpovzdálí ke stolku herecké minišatny, Míčová přichází se svojí židličkou, usedá se sklenicí šampaňského po ruce a melancholicky vypráví o zničené kariéře, zničené lásce, zničeném životě. V průběhu líčení svého osobního dramatu elegantně kouří jednu cigaretu za druhou. Jinak se téměř nehýbe, celá její osudovost je pouze v hlase a slzách.
Pařízek pracuje s divadelní narací famózně. Charakteristiku mocenské kreatury i mlaďoučké naivky, kterou světla ramp a aureola druhého nejstrašnějšího muže říše omámily tak, že přestala vnímat tragické konsekvence svého jednání - celý ten kontrast mezi zvráceným mužem s ambicí zcela překopat světský řád a citlivé ženy toužící po štěstí iluzorního filmového ráje ozřejmuje režisér i v příkré změně tempa dramatu, ve vlastním hereckém ztvárnění. S pouhými dvěma protagonisty vytvořil neobyčejně živý obraz zlé doby a podmanivou studii vztahu dvou lidí, z nichž jeden se krutě podepsal na všem lidském a druhý ztělesnil pokřivené svědomí národa.
|
|
|
|
Jan Vnouček, Týden, 6. října 2009
|
|