Lidové noviny
UŽ ZASE TA TRANSFORMACE
|
|
|
V poměrně rychlém sledu se v Divadle Komedie konala další premiéra. Po Goebbelsovi a Baarové, který vzbudil maximální ohlas svým tématem i provedením, nastudoval Thomas Zielinski hru německého autora Olivera Bukovského Hosté, zasazenou na východ dnešního Německa.
Inscenace je rozkročená mezi fraškou a realistickým dramatem a zvolna směřuje k neokázalé tragédii. Odehrává se v prostředí vyprahlého „enderákova“, jehož klima nelze ničím přerazit, usazuje se jeho obyvatelům v kostech. Působivé a jednoduché aranžmá situací, které vypovídají o ztracených iluzích, o zubožené a ošumělé skutečnosti. Postavy jsou vyhnanci ve vlastním světě a herci jejich prázdnotu přesně zachycují. V Komedii se od počátku bránili pravidelnému souboru, a přesto tam vyrostl herecký tým, který na sebe slyší. A individuality jako Martin Pechlát a Gabriela Míčová, kteří právě v Hostech v praxi ukazují, co znamená herecká proměnlivost a tvárnost. Umělecký šéf Komedie Dušan D. Pařízek si jede po svém a nebojí se do diváka pouštět drsnou kanonádu. A tak skoro každá inscenace z poslední doby má něco, nad čím se lze zamyslet, co lze zkoumat a převracet z mnoha stran. Jeho dramaturgie není žádné „kdo má čas a mlíko“, jak se praví ve starém židovském vtipu, je to vyhraněné směřování, které je dnes bohužel spíš výjimkou. Paradoxní a ostudné je, že tohle divadlo ještě dnes, dva měsíce před koncem roku, neví, jestli dostane peníze na další čtyři léta. Vždyť, jak známo, dramaturgie se musí připravovat se značným předstihem a v takové situaci jet na „blind“ je riskantní víc než dost. Přitom jde o jednu z mála scén, která se věnuje politickému divadlu, aniž by dělala prvoplánově politická témata. Pařízek tu chytře použil německý model divadla a vytvořil vlastní, svébytný profil. I on jde proti srsti, po svém a občas předhodí nějakou tu schválnost a křeč, ale to přece k živému divadlu, kde o něco jde, patří.
Proč mají jeho nejbližší sousedé, Městská divadla pražská, požívat stejného, či spíše ještě tučnějšího dobrodiní veřejných prostředků, když jejich repertoár je jeden velký galimatyáš, takříkajíc ode zdi ke zdi? Systém, v němž se měří stejně bez ohledu na to, zda se vyrábí pověstné Leze prcek na vrbu, nebo dělá koncepční dramaturgie, je jedním slovem nehorázný. Pražský magistrát si s těmito disproporcemi hlavu neláme. Nejenom že tiše zasunul další kolo transformace pražských divadel. Už se oklepal z průšvihů a jede dál po svém prkně. Audit, který měl být předstupněm zmíněné transformace, se údajně uskutečnil, ale jeho výsledky magistrát odmítá zveřejnit. Co tedy dál bude? Bude se vyčkávat, až jak dopadnou jarní volby a kdo se po nich ujme vlády? Nejspíš ano, vždyť ve hře jsou pěkné majetky a čekají, kdo se jich ujme, jako třeba Hudební divadlo Karlín, že.... Zemřel herec Josef Karlík, brněnský bard první velikosti, účastník skvělé brechtovské éry, která se za Miloše Hynšta, Evžena Sokolovského, Aloise Hajdy a Zbyňka Srby odehrála v 60. letech v tehdejším Státním divadle Brno. Zapomenuty jsou jeho role brechtovského, shakespearovské repertoáru, český národ si ho pamatuje jako dědečka z televizní „rodinné komedie“. Můžete proti takové slaboduché paměti protestovat, vztekat se, ale stejně to přežvýkají všechny agentury a servery, a nakonec vám to strčí i do vašeho vlastního textu.
|
|
|
|
Jana Machalická, Lidové noviny, 3. listopadu 2009
|
|