Mladá fronta dnes
KANEC, KTERÝ NEDÁ POKOJ
|
|
|
Při inscenaci Hrdinové jako my v pražském Divadle Komedie lze nahlédnout do zrcadla - a případně se tam spatřit... Ten korektně vyhlížející pán ve středních letech, který zasedne na pódium a představí se - má banální jméno Klaus a nevyslovitelné příjmení Uhltzscht - je Němec. Krátkou dokumentární projekcí otevírá své vystoupení k výročí pádu berlínské zdi, v němž hodlá sdělit skutečnost historického dosahu: Tu zeď jsem zboural já! To já v rozhodující chvíli a na příslušném hraničním přechodu vytasil v listopadu 1989 svůj mocný ztopořený úd a dosud neprostupná berlínská hráz mezi Východem a Západem byla díky tomu proražena. Neboť ten dosud jen váhající lid nastoupil za mým nevídaným pyjem a vtlačil se do svobody - mezi zkoprnělými příslušníky ozbrojených sil NDR.
Náš člověk
Na smyšlené historické úloze jednoho údu postavil v roce 1995 tehdy třicetiletý německý spisovatel Thomas Brussig svůj román Hrdinové jako my (česky 2000). Do první vlny debat o tom, „kdo co tenkrát dělal“, vnesl groteskně podvratný, až nejapný tón - právě to si umění může dovolit. Ale uplynulo dalších bezmála patnáct let a potenciál dráždivého motivu nyní již nutně zeslábl. Kamila Polívková (1975), která si Brussigův román vybrala ke své adaptaci a také k první režijní práci (v pražském Divadle Komedie v rámci volného cyklu Německá sezona), si toho byla, řekl bych, dobře vědoma. Těžko se Uhltzschtovu přerostlému pyji mohla úplně vyhnout, vždyť v předloze je to motiv nosný. Stejně tak východoněmeckému prostředí, tedy berlínské zdi a životu v NDR s všudypřítomnou tajnou policií Stasi, jíž byl Uhltzscht příslušníkem (na podzim 1989 čítala Stasi kolem 105 000 zaměstnanců!). Nicméně Polívková se koncentrovala na to, aby ústřední figuru postavila před publikum způsobem, který by nebyl fatálně vázán na německé reálie, nýbrž svázán s klimatem společným celému „táboru míru a socialismu“, a tudíž aby Klaus Uhltzscht nebyl Němcem na návštěvě u nás, nýbrž naším člověkem v situaci, která se vyskytovala tam i tady.
Neslavnou minulost přednášejícímu „estébákovi“ připomene mladá žena sedící v publiku -nemůže se neozvat, neboť právě i její matku protagonista kdysi šikanoval. A dokonce mu dotyčná posluchačka z publika vmete do tváře, že i ona sama byla nucena ještě coby dítě se kvůli pronásledované matce s Uhltzschtem setkat. Tenhle „rušivý“ hlas z publika zapříčiní, že původně rozšafná přednáška o historickém okamžiku a podivuhodné úloze jedince v něm se promění v hysterizující monolog muže, jenž se kaje, omlouvá, brání i obviňuje, který minulost démonizuje a současně banalizuje, jenž ani teď, když už může, není svůj, protože tato schopnost mu byla odebrána, té se zřekl a nikdy ji už nezíská zpět.
Bez sexu
Zatímco výstup mladé ženy z publika, kterou v mezích možného a potřebného ztělesnila dramaturgyně představení Tereza Hofová, je epizodický a působí coby katalyzátor, role Klause Uhltzschte je pořádná „kláda“. Jiří Štrébl ji nese zkušeně, vyváženě; vytvořil jednu ze svých dosud nejvýraznějších divadelních rolí, zhodnocuje se v ní jeho vyhranost, aniž by se omezil na tóninu, která mu jde - zejména kvůli fyzickým (a prvořadě hlasovým) dispozicím - nejlíp, což jsou výrazně konturované postavy mužů sebevědomých a disponujících jistými rozhodovacími pravomocemi. Polívková a Štrébl figuru Klause Uhltzschte pro mě zpřítomnili natolik intenzivně, že sexuální motiv mi v představení chvílemi vlastně překážel; psychosexuální motivace figury, čerpající i z psychoanalytických vzorců, mi přišla obligátní a trochu až zbytná. Stěžejní pro mě je Uhltzschtův bazální strach před mocí s následnou orchestrací zdůvodňování si, proč musel jednat tak, jak jednal - copak měl nějakou jinou možnost?! - jen se zkuste vpravit do jeho kůže...
Kamila Polívková volila střídmé scénické prostředky z rejstříku, který je v Komedii prověřen nejednou inscenací - pár kusů nábytku, zadní projekce, scéna i židle pro publikum na jevišti. Jakkoliv to může znít u režijního debutu paradoxně, tak Polívková si zkušeně rozložila síly, „neoslňuje“ přehršlí nápadů, váží jejich funkčnost. Parádní je ten nápad, kdy si Uhltzscht klaunsky nabílí tvář a přes oči si nakreslí černé kříže - to je smutek zamřížovaných očí, nesvobodného pohledu, malomyslného Mefista. Místo aby aspoň zmlkl a tiše se pro sebe pokusil o nápravu své lidskosti, tak tenhle „kanec“ nedá ani dvacet let „poté“ pokoj. Asi tím spíš, že na konci aspoň přiznává, že to ani s těmi ženskými u něj není žádná sláva.
|
|
|
|
Josef Chuchma, Mladá fronta dnes, 12. prosince 2009
|
|