Mladá fronta dnes
I NESNESITELNÁ GROTESKNOST V INSCENACI WEISSENSTEIN MŮŽE BÝT ATRAKTIVNÍ
|
|
|
Poslední letošní premiérou pražského Divadla Komedie byla světová premiéra dramatizace povídky Johannese Urzidila Karl Weissenstein, v níž autor líčí osudy tří mladíků z předválečné Prahy plné kafkovské atmosféry. Z kaleidoskopu osudů vzniká Urzidilův místopis města, které miloval a jež musel v roce 1939 opustit. V překladu Boženy Kosekové se dramatizace povídky a režie ujal David Jařab.
Karl Weissenstein byl reálnou postavou. Jde o příběh muže s velkou hlavou, malým sebevědomím, velkým pocitem viny, malou vůlí k životu a velkou tendencí potkávat smůlu.
Asi půl druhé hodiny dlouhou inscenaci nazvanou prostě Weissenstein umístil režisér do komorního prostoru jeviště, na němž sedí i diváci. Titulní postavu ztvárňují tři herci najednou – Jiří Černý, Martin Finger a Stanislav Majer.
Každý hraje jeden z jejích úzkostných stavů a charakterů. Jeden je nesmělý, křehký naiva (Černý), druhý neurotický zoufalec (Finger), třetí do sebe zahleděný pozér (Majer) a všichni dohromady k věčnému živoření odsouzení zatracenci. Prolamování do různých sfér jejich psýchy zdůrazňuje i trojlomná stěna na horizontu, žonglérské předávání jednoho a téhož textu a také práce se zvukem, kdy každý krok rozezvučuje desku na bok postaveného piana.
Mezi dvěma ženami
Atmosféru podporují i úzkostné písně v podání Lenky Dusilové. Osudovost a naléhavost textu a jeho schizofrenní působivost jsou základními prvky inscenace. Všichni herci zdůrazňují podprahovou přízračnost předlohy a grotesknost představ a situací, do nichž se hlavní postava dostává.
Dana Poláková si pohrává s provokativní smyslností ženy, jež Weissensteina lituje a současně jím pohrdá. Ivana Uhlířová nabízí další ze svých navenek bezbranných, pro muže však osudově nebezpečných naivek, do jejichž vnitřního světa nelze nahlédnout. Obě ženy téměř v jeden okamžik tragicky umírají a osamělý Weissenstein končí jako bezdomovec na hřbitově. Jeho smrt mezi hroby je důsledkem nesnesitelné grotesknosti bytí. Weissensteinova i našeho.
Touto inscenací dospěl David Jařab k divadelně přesvědčivému jevištnímu tvaru, jenž je mu blízký. V kontextu Divadla Komedie je to další z milníků svébytné, intelektuálně náročné, divácky atraktivní divadelní cesty nastoupené před sedmi lety.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, Mladá fronta dnes, 29. prosince 2009
|
|