Divadelní noviny
HRDINA VÝCHODU
|
|
|
Tentokrát začnu tím, že jsem u baru v kavárně Tragédie připojila svůj podpis na podporu Divadla Komedie. Nějak dlouho jsem tam nebyla, tak až teď. Udělala jsem to s nepříjemně intenzivním pocitem, že to asi bohužel nemá žádný smysl. Ne, to je hloupost, smysl ty podpisy samozřejmě každopádně mají, ale že to bohužel nepomůže. Pokud mají kulturu na starosti dutohlaví paňáci a vycpaňáci, odložení do těchto sfér pravděpodobně proto, že by nebyli schopni věnovat se něčemu „závažnějšímu“, tak co může člověk očekávat. Jsem letitým a celkem vzato zavilým voličem ODS, ale v tuto chvíli již stoprocentně bývalým. Mám už plné zuby té kombinace neschopnosti, arogance, nedostatku vkusu a jakýchkoli ideálů. Vůbec netuším, koho budu volit, pokud se vůbec někdy k nějakým volbám ještě dopracujeme. Třeba taky ne, třeba na ně Paroubek nebude mít náladu ani na jaře, žádné volby nebudou a budeme mít po starostech.
Teď jsme intenzivně oslavovali dvacet svobodných let, skoro před tím nebylo úniku. Důvod k oslavám to je, o tom není sporu, jen mám dojem, že jsme se ještě nedostali ani tak daleko, aby nám naše vlastní existence připadala samozřejmá a oprávněná, natož smysluplná. Tak daleko jsme se ale ještě nedostali nikdy. Asi nebylo dost času. Doufejme, že tentokrát bude.
Také dramatizace Brussigova slavného románu Hrdinové jako my v Divadle Komedie vznikla jako jeden z příspěvků k letošnímu výročí. Do rámce takové oslavy je ostatně celá inscenace zarámována. V podstatě se jedná o divadlo jednoho herce, tímto hercem je Jiří Štrébl, hraje se v komorním prostoru na jevišti a jeviště je celé půl druhé hodiny v nejlepším slova smyslu jeho. (Aniž bych chtěla pominout Terezu Hofovou v roli disidentské dívky Sáry.)
Hrdina, někdejší estébák, s nemožným jménem Klaus Uhltzscht, přichází proslovit přednášku na téma „jak to tenkrát doopravdy bylo“ s pádem berlínské zdi a vůbec... Pochopitelně nám především chce sdělit, že to byl právě on, kdo má na onom prolomení hlavní zásluhu. Při té příležitosti (konfrontován s nepříjemnými Sářinými dotazy, kdo vlastně byla co vlastně dělal) před námi rozkrývá peripetie svého bezvýznamného života, jemuž teprve práce pro Stasi dala vyšší a skutečný smysl. Cituprosté a tuctové rodinné zázemí problematický vztah s ambiciózní matkou a chladným otcem, dokonalé zmatení pojmů, stran lásky, sexu a jakékoli tělesnosti, nejistoty a komplexy... Toto vše podáno s groteskní nadsázkou a ironií, která dokonale vystihuje ducha doby, v jedné z jejích nejubožejších podob. Klaus Uhlzscht přeci není žádný démon, chvílemi nám ho dokonce může být líto, vždyť ani on to, chudák, neměl vůbec snadné. A tolik se snažil! Vždycky dělal to, co po něm chtěli druzí - rodiče, učitelé, zákony či nadřízení. Nikdy se proti tomu nijak neprovinil. Vždyť dokonce ani nikdy neudělal to, co chtěl on sám. Proč to není v pořádku, by právě naopak, v čem je takové konání nebezpečné, to mu nebylo a není dáno pochopit.
Není v tom ovšem sám. O tom leccos víme, ať už méně nebo více. Až po ty z nás, jejichž narušení a z něho vyplývající zmatení hodnot je tak veliké, že si připadají jen jako náhodné a nespravedlivé oběti náhlého převrácení znamének. Někteří nepochopili ani tolik, co Uhltzscht.
Těsně před koncem představení se z publika ozval výkřik, dožadující se lékaře. Mnozí, včetně mě, se chvíli domnívali, že jde o součást představení, protože i Klausova spoluhráčka vstupovala do hry podobným způsobem. Bohužel se ukázalo, že tentokrát se jedná o realitu. Jeden mladý divák zkolaboval a musela být přivolána záchranka. Dohrálo se, a mrazení z pohledu do soustavy křivých zrcadel dostalo nechtěně ještě další rozměr. Nemám chuť do vymýšlení point, prostě jenom doufám, že to s tím chlapcem dobře dopadlo a upřímně bych přála Divadlu Komedie, aby to dobře dopadlo i s ním.
|
|
|
|
Irena Dousková, Divadelní noviny, 29. prosince 2009
|
|