Deník Referendum
ŠEST NEJVÝRAZNĚJŠÍCH DIVADELNÍCH INSCENACÍ ZA ROK 2009
|
|
|
Právě končící rok nepřinesl příliš mimořádných činoherních divadelních událostí. Událostí, o jejichž významu se nepochybuje. Vše je tak nějak zhňácáno do směsi ponejvíce průměrné. Jakoby českému divadlu chyběla vůle, tah, energie a někdy i řemeslo k zásadnějším či průlomovějším dílům.
Přece jen se ale objevilo několik inscenací, o nichž je možné prohlásit, že se staly výjimečnými. Nebudu se tvářit, že jsem běhal po inscenacích jako posedlý a viděl všechno, co se na českých a moravských scénách urodilo. Je tedy možné, že některé pozoruhodné inscenace nespravedlivě do výběru nezařazuji, protože jsem je neviděl.
Musím podotknout, že díla, která jsem zařadil do svého osobního žebříčku, hodnotím podle jednoho zásadního kritéria. A to zejména podle míry odvahy tvůrců zmocnit se témat, která na našich scénách nejsou obvyklá a podat je ve vyostřené a někdy i nekompromisní podobě. A to ve vztahu k dnešní době. A zmocnit se jich samozřejmě skrze vhodně zvolený tvar.
I. Zajatci v Divadle Komedie
Z toho úhlu pohledu mě asi nejvíce zaujala inscenace v pražském Divadle Komedie s názvem Zajatci. Autorem textu a také režisérem byl David Jařab. Touto inscenací vkročilo na české scény cosi dosud nevídaného. A to politicky nebo spíše občansky motivovaný terorismus namířený proti soudobým mocenským elitám. Ke všemu situovaný do současné Prahy.
Jakoby se Jařab rozhodl vztyčit memento, osudovou hrozbu nad reálným chováním našich pažravých politických elit a nad jejich dojmem, že jim vždy a všude projde téměř všechno a že voliči jsou zde jen od toho, aby jim jejich rozkrádačky, jejich předražené betonářské projekty nebo openkarty tolerovali a platili.
David Jařab v inscenaci rozehrál příběh skupiny mladých lidí, kteří se svůj vzdor snažili nejdříve marně projevovat v rámci své nenásilné občanské angažovanosti. Když však zjistili, že je to bezvýsledné, odhodlali se k ráznému činu. Unést nejzkorumpovanějšího a nejbezcharakternějšího z politiků, uspořádat s ním soudní tribunál, shledat ho vinným a popravit ho. Za všechny životy, které svými zločiny poznamenal nebo zničil.
Jařab ovšem nezůstává pouze u nějakého modelu zločinu a pomsty. Jeho zájem se obrací k psychice mladých lidí, kteří se k něčemu podobnému odhodlají. K nestabilitě tohoto jejich odhodlání, k jejich váhání, strachu, k pochybnostem, zda-li vůbec mohou nebo jsou schopni něco takového provést, dovést až nejzazším důsledkům. Zda-li v sobě vůbec shromáždí dostatek síly, dotáhnout věc do konce.
Je to však také slabinou této inscenace. Je nakonec přece jen trochu rozvrácena přílišným psychologismem, nekonečnými pauzami plnými nesrozumitelných podtextů. I když temně dusivých. Společenský zřetel je nakonec až příliš přenesen do nitra individua, které svou vnitřní složitostí a neprůhledností zatemňuje také vnější okolnosti.
Mladí svůj čin dotáhnou až do trpkého konce. Politik je popraven. A v Komedii se zrodila alarmující inscenace věštící možnost politického násilí, které naší společnosti hrozí, nepřestanou-li se politické a ekonomické elity chovat tak jako dosud. Násilí do značné míry legitimního, protože namířeného proti nekontrolovatelné a zbytnělé, nedemokratické moci.
(...)
|
|
|
|
Roman Sikora, Deník Referendum, 30. prosince 2009
|
|