Divadlo Komedie | Článek

Právo

JE BOLAVÉ BOŘIT MÝTY, ŘÍKÁ DIVADELNÍ REŽISÉR DUŠAN D. PAŘÍZEK

Pražské Divadlo Komedie nekončí, jak ještě v prosinci hrozilo. Podle uměleckého šéfa a režiséra Dušana D. Pařízka, však před sebou možná dlouho budoucnost nemá. S dvojnásobným nositelem Ceny MAX a řady dalších divadelních (i mezinárodních) ocenění jsme si povídali o nejvýraznější hře současné Komedie - Goebbels/Baarová, boření mýtů o Češích a jejich roli v krvavém 20. století, o "odumírání Boha" i problematickém financování kultury.

Za nejlepší současnou inscenaci Komedie považuji vaše Spiknutí podle románu Egona Hostovského. Trochu mne zklamalo, že mu někteří kritici vytýkali mlhavost a komplikovanost. Ta je přeci zásadní a cílená už v románu. Obdivoval jsem, jak se vám ji podařilo udržet i v adaptaci…

Ono vměstnat 500 stran románu do 150 minut na jevišti mi připadá téměř domýšlivé. Snad jsme příliš nenarušili vrstvy toho příběhu, který se neustále vrací do minulosti. Román a snad i inscenace kriticky analyzují hned několik fenoménů, které k českým dějinám dvacátého století neodmyslitelně patří. Výchozím bodem je politicky nevyhraněné zmítání se hlavního hrdiny Jana Bareše mezi nacismem a komunismem. Přes jeho emigraci a následnou totální asimilaci v americkém prostředí se pak dostáváme hned k několika „diagnózám“ najednou: konjunkturální přívrženectví, přehlížení chyb československé exilové vlády a Edvarda Beneše, neschopnost vypořádat se s vlastní minulostí a snaha vykouzlit si novou, lživou existenci v Novém světě…

Zřejmě není náhoda, že tento žánrový obrázek z Ameriky padesátých let dvacátého století vyvolal tolik kontroverzních reakcí. Někteří lidé nechtějí slyšet, že byl Hostovský i po několika desetiletích strávených v exilu přesvědčen o nevyhraněnosti české národní povahy. Nevyhraněnosti, která přispěla svou měrou k nadnárodním konfliktům, světové válce a totalitním režimům. Nemluvě o tom, jak se mu daří bořit mýtus o českém Honzovi, který šel do světa a své štěstí našel... A taky rozumím tomu, že někteří diváci mohou hře, která pojmenovává tolik věcí, vytýkat jistou komplikovanost.

Mediálně nejviditelnější hrou Komedie je ovšem Goebbels/Baarová. Co říkáte na ten častý názor kritiky, že první část o Goebbelsovi je výrazně lepší než ta druhá s Baarovou? S čímž já nesouhlasím.

Tato inscenace nabízí konkrétní, podložená a nezvratná fakta. Přibližuje přitom ale skutečnosti, které nejsou ve všech detailech a důsledcích veřejnosti notoricky známé. Pojmenovává bez příkras tragické fenomény antisemitismu, nacismu, propagandy ve službách totality. Ale na druhé straně také kolaboraci a ještě silněji než v případě Spiknutí jakési konjunkturální přívrženectví a neschopnost vypořádat se s vlastní minulostí. Bohužel, až nečekaně dnešní téma.

Je fakt, že tak vyhrocené debaty vyvolané činoherní inscenací se po představeních, v tisku a dalších médiích většinou nevedou. Údernost projektu je pravděpodobně daná přímou konfrontací německého a českého úhlu pohledu na jednu traumatizující dějinnou událost. Je to pokus o dokumentování mezinárodních vztahů, které vyústí do vztahu mezilidského. Kdyby byla inscenace postavená pouze na německé části textu, jednalo by se o skvělou podívanou, která by se hezky pohodlně konzumovala. Ale svůj prostor dostane i strana česká. Když se Lída Baarová rozpovídá o atmosféře Berlína roku 1936, o tom, s kým měla nebo mohla mít poměr, anebo o tom, že chudák Joseph Goebbels, tento obezřetný intelektuál, s druhou světovou válkou vůbec nesouhlasil, je pohodlná konzumace ta tam. Není to prostě další z příběhů o germánských jestřábech, kteří nás, mírumilovné slovanské holubice, chytili do spárů. Je to příběh o holubičce, která by si to rozdala s kdekým, aby dosáhla svého – i s jestřábem. A pak se tomu nedokázala postavit čelem.

Asi nejvíc divákovu mysl aktivuje, že Lídu Baarovou přes to všechno neodsuzujeme. Je na publiku, aby si udělalo názor a aby si ho přes veškeré případné předsudky či sympatie obhájilo.

Goebbelsův monolog, který sestavil německý dramatik Reese a tvoří první polovinu inscenace, vyznívá vlastně docela schematicky. Následný monolog Baarové je tam nezbytný i pro dokreslení jeho postavy…

Pro mě ta inscenace emocionálně graduje ve chvíli, kdy Lída Baarová ztratí veškerou sebekontrolu a zpřítomní okamžik setkání Hitlera a manželů Goebbelsových v Orlím hnízdě, kde se za její nepřítomnosti rozhoduje o jejím osudu. Tím končí vztah s Goebbelsem a nejen to. Končí vzestup světové filmové hvězdy a nastává strmý pád. Zmíněná emocionální gradace je zásadním protipólem ke Goebbelsově racionální zprávě o konci světa.

Je zvláštní, že v hledišti Komedie vídám většinou mladé lidi a věkový průměr na představení Goebbels/Baarová bych odhadl tak na 60 let. Zaregistroval jste to?

Nevím, jak dlouho do Komedie chodíte, ale v posledních dvou letech se tohle zásadně mění a je to vidět i na celkové návštěvnosti. Z generačního divadla se stalo divadlo, které přijímají diváci napříč generacemi. Jsem rád, že třeba na Antiklimax, který zpočátku vyprodávali mladí diváci, dnes chodí i lidé, kterým je třeba 65 let. A zůstanou až do konce. Dokážou v té hře vidět souvislost s dnešní realitou, protože vědí, co se dělo v Kuřimi, Rakousku nebo v Belgii… A nenechají se odpudit zdánlivě vulgárním jazykem a nalézají tam i poetično, velkou básnickou kvalitu Wernera Schwaba, který o některých traumatizujících zkušenostech, které bohužel sám jako dítě prožil, podal smutnou zprávu.

S tím „vydržením do konce“ to neplatí na sto procent. Z Antiklimaxu jsem viděl odejít pár ve středním věku ve chvíli, kdy postava kněze imituje pozici ukřižovaného Krista a vypouští z úst víno (tedy krev) na bryndák.

Při poslední prosincové repríze odešly při té samé scéně tři mladé dívky. Ve chvíli, kdy mu z úst vytekla krev, jedna z nich vstala. Slyšel jsem jí říkat, že už toho má dost, a ty dvě další holky šly s ní.

Přitom tahle geniální scéna nepatří k těm explicitně nejvulgárnějším…

Ale ty odchody jsou pochopitelné. Někdo je prostě bigotně věřící a nechce, aby se na některé symboly sahalo. Budiž. Ale Schwab se v tomhle kontextu zabývá skutečným utrpením skutečného člověka. Ctění věrouky a jejích symbolů prostě v určitých situacích neskýtá žádnou útěchu. Podstata víry je pro mě v tom, že se vztahuje k životu. Nejde o symboly jako takové… Myslím ale, že i pro toho bigotního diváka to může být zásadní zkušenost. Třeba se zamyslí: Proč tam ti ostatní lidé zůstali?

Je pravda, že z řady her, které si vybíráte, je také cítit jakési „odumírání Boha“ ve 20. století. Jste vy sám věřící, respektive křesťan?

Já reaguji na postupující sekularizaci společnosti, v níž žiji. Člověk už mnohdy nevěří v nic, co je mimo něj, mimo jeho chápání a cítění – jestli vůbec věří, tak už jenom v sebe. Lidé se ztrácejí sami v sobě, řeší povrchnosti, neumějí a nechtějí stárnout. Přirozenost se v životě najednou stává překážkou. Bůh zřejmě taky…

Nemůžeme se vyhnout tolik medializovanému tématu financování Divadla Komedie a zániku, který vám ještě v prosinci hrozil. Nakonec jste neskončili, ale na požadovanou výši magistrátního příspěvku jste nedosáhli. Co to bude znamenat?

Pokračovat sice budeme, ale pravděpodobně ne až do konce roku 2013. Naše rozhodování je zásadně ovlivněno redukovaným rozpočtem. Projekt podnájmu a uměleckého provozu Divadla Komedie v letech 2010–2013 vycházel z rozpočtu ve výši 25 až 29 miliónů ročně. Byl kladně hodnocen grantovou komisí a schválen radou i zastupitelstvem hlavního města Prahy. Požadovaný příspěvek na rok 2010 byl 17,5 miliónu, což činí 70 procent celkových nákladů. Schválená částka je o tři milióny nižší. Odečteme-li ještě zrušení dvou projektů, redukuje se předpokládaný celkový rozpočet zhruba o 5 miliónů korun. Jinými slovy - přišli jsme nenávratně o dotace ze zahraničí, protože jsme kvůli fatálnímu načasování grantového řízení nemohli podepsat některé koprodukční a grantové smlouvy. Vyvinuli jsme maximální úsilí o vícezdrojové financování Divadla Komedie. Úspěšně. A zbytečně. Řešením je minimalizace nákladů, což znamená omezení plánovaného programu na to nejnutnější. A to je vzhledem k původní koncepci škoda.

Do léta vzniknou avizované inscenace Černé panny a Lulu, ruší se projekty Dobrý voják Švejk, Austerlitz a divadelní seriál Mefisto podle románu Klause Manna. Program Rakouské sezóny 2010/2011, která zakončí tříletý cyklus Mitteleuropa, sestavíme ze „zbytků“ původního dramaturgického plánu.

V roce 2011 tedy současná podoba Divadla Komedie s velkou pravděpodobností skončí?

Je to možné.

Máte už plán, co budete dělat potom? Po šéfování divadla s tak vyhraněným programem může být těžké dělat řadového režiséra někde jinde, ne?

Myslím, že to nemusí být nutně krok zpátky – měl bych víc času na přípravu vlastních inscenací.

Mám možnost pracovat v německy mluvících zemích, i tam jsem si vybudoval stálý tým spolupracovníků. Ale budu rád, když se s některými z těch, s nimiž jsem mohl realizovat zásadní projekty tady v Komedii, potkám v jiném českém divadle.

Mluvil jste o vaší práci v Německu a Rakousku. Příznivci Komedie se asi obávají toho, že po konci tohoto divadla z Prahy zcela odejdete.

A jak bych se obešel bez kávy, kterou dělají na Újezdě č. 36? Prahu mám rád, stejně jako některé její obyvatele. Stěhování zatím neplánuji. Magistrátní úředníci budou muset ještě nějakou dobu snášet mé výpady a „typicky německou důslednost“.

Naznačil jste možný konec současného Divadla Komedie po sezoně 2010/2011. Ta má být „rakouská“, ale moc o ní nevím. Jaké hry plánujete?

Zahajovacím projektem měly být Alpské červánky od Petera Turriniho, ve hře je i jeho Hon na krysy. Dále chceme dramatizovat Schnitzlerovu Snovou novelu a Bernhardovo Mýcení. Jeden z vysněných titulů Davida Jařaba je Radeckého pochod od Josepha Rotha, ale to je obrovská a intenzivní práce, na kterou v současnosti nemáme prostředky. Uvažujeme také o novějším titulu Elfriede Jelinek Rechnitz – Anděl zkázy a o Handkeho hře beze slov Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Uvidíme, co bude v naší situaci reálné.

Vy jste vyrůstal v Německu a jste bilingvní, děláte české adaptace z originálních německých textů? Jedná se o vaše překlady?

Většinou ano.

Překládat třeba Kafku přitom není nejlehčí. Například Kundera velmi kritizuje takřka všechny jeho překlady do francouzštiny.

Mám v Procesu jednu „chybu“, o které vím, a hned na premiéře mi ji několik lidí omazalo o hubu. Je hned v první větě představení. Záměrně. Ve větě Někdo mě musel udat by mělo být místo udání spíše očernění nebo pomluvení. „Chyba“ je tam ale záměrně. Mně se líbil ten zákeřně úřednický rozměr udání. Že si někdo musel dát tu práci.

Vraťme se ještě k té podzimní nejistotě a boji o přežití Komedie. Překvapil vás velký ohlas zejména mladých lidí? Například k petici na Facebooku se připojilo až 7 tisíc lidí.

Takový ohlas je jedním slovem úžasný. Vážíme si toho. Je vidět, že naše několikaleté úsilí nebylo marné.

Co naopak říkáte názorům, že chování vedení Komedie a derniérování všech her byla hysterie, vydírání, taktika, jak dostat dotace?

O hysterii v této souvislosti nemůže být řeč – i když to představitelé současného politického establishmentu a jejich nohsledi rádi takto formulují. Všimněte si, co se to v posledních měsících vlastně děje. Stejně jako v minulosti jsme upozornili na to, že by se transformace veřejnoprávních kulturních institucí neměla proměnit v jejich postupnou likvidaci. Mluvím o tom již od jara roku 2004, kdy mě tehdejší vedení odboru kultury vyzvalo k tomu, abych veřejně referoval o existenčních podmínkách „transformovaného“ Divadla Komedie. Náš tehdejší roční příspěvek se pohyboval okolo 11,5 miliónu korun, vyrovnání rozpočtu bylo už tenkrát téměř nemožné.

Pět let soustavně hovoříme o tom, že se nechceme stát ukázkovým podnikem transformace sítě pražských divadel, pakliže se nejedná o nic jiného, než o snížení nákladů za každou cenu. Je nezbytné, aby si magistrátní úředníci konečně ujasnili, co vlastně pro Prahu chtějí. Pakliže nejsou prostředky na provoz něčeho tak exkluzivního jako je Divadlo Komedie – stačí říct, ustát následnou debatu a smysluplně přerozdělit prostředky. Já osobně bych je investoval do některých institucí, jejichž přínos pro pražskou kulturu je evidentní, a které se v dohledné době budou nacházet ve stejné situaci jako teď my. Začal bych například u Dejvického divadla. Jak vidíte, o hysterii, vydírání nebo taktiku rozhodně nejde – alespoň ne z naší strany.

Letos na jaře se uskuteční poslední dvě premiéry německé sezony, přes sto let stará a svou dobou šokující hra Lulu a naopak zcela aktuální Černé panny. Jak budou vypadat?

Lulu podle Franka Wedekinda bude svéráznou adaptací Davida Jařaba. Scénář vzniká pro naše kolegy Jiřího Černého, Martina Fingera, Stanislava Majera, Martina Pechláta, Jiřího Štrébla a Romana Zacha, fatálně neodolatelným předmětem jejich společného zájmu bude Lulu v podání Terezy Voříškové. Bude to takové rozloučení s německou sezónou. Druhou a vaší jarní premiérou jsou Černé panny, také poměrně kontroverzní, ale současné dílo.

Černé panny jsou kolektivním dílem autorů Feriduna Zaimoglu a Günthera Senkela a několika muslimských žen, se kterými oba autoři vedli rozhovory o životě mezi dvěma kulturami. Bude to zpráva o islámu v jeho nejméně nápadné, zato pro nás nejdůležitější podobě. Půjde o nezkreslené názory, postoje a emoce žen, které žijí mezi námi – žen věřících, nevěřících, fundamentalistek, intelektuálek a třeba i potencionálních teroristek. Stejně jako v případě inscenace Goebbels/Baarová se jedná o autentický materiál, o zprávu ze života. Pohádky ŕ la Hollywood se obávat nemusíte – rozhodně to neskončí tak, že „nepřítel“ bude odhalen a zneškodněn.

Vzhledem k medializaci tématu muslimských menšin a neustálých zvěstech o údajné islamizaci Evropy budou Černé panny i v kontextu vašeho repertoáru asi nejsoučasnější hrou... Vidíte, zase jsme se k té „současnosti“ i v německé sezóně hezky propracovali. Lulu je zdánlivě nejméně aktuální, ale zásadní téma – jde o totální ztrátu morálky, o víru v povrchnost, o posedlost zevnějškem. Potom je tu Weissenstein, který hledá své místo na světě v období mezi světovými válkami. Goebbels/Baarová popisuje jeden z traumatizujících nadnárodních konfliktů dvacátého století, který trvale změnil podobu nejen Evropy ale doslova celého světa. V další inscenaci (pozn: Hrdinové jako my) se zabýváme normalizací a přelomovým rokem 1989. Zkoumáme příčinu toho, proč jsme „všichni byli tak nějak proti, ale přesto existovala zeď“. Potom jsou tu Hosté, kteří popisují smutné porevoluční vystřízlivění z nabyté svobody: co bychom rádi vzletně nazývali změnou společnosti, je ve skutečnosti vítězstvím tržního hospodářství nad procesem demokratizace. Nakonec se věnujeme čím dál tím aktuálnější otázce soužití národů a náboženství v dnešní multikulturní Evropě. Černé panny dokazují, že bez toho, abychom své „cizince“ poznali, nebudou pochopení a koexistence snadné.

Kvůli podzimním nejasnostem o přidělení dotací jste přišli o dvě hry. Jednou z nich je adaptace Haškova Švejka. Přiznám se, že si tenhle „humoristický román“ v Komedii neumím příliš představit. Jak měla adaptace vypadat?

Prozradím jen tolik, že se mělo jednat o česko-rakouskou koprodukci, na které se mělo podílet celkem sedm českých, rakouských a německých herců. Stejně jako v případě Zmatků chovance Törlesse měla hrát nucená asimilace prováděná prosazením mocenského jazyka – němčiny – jednu z hlavních rolí. Prozatím usilujeme o to, abychom se této výzvy nemuseli zcela vzdát. Nemohu prozradit víc, dokud se tato kauza úplně neuzavře.

V podpoře režisérů jiných divadel, kterou vám sepsali v době nejistoty kolem financování, se píše o "specifickém stylu herectví" v Komedii. V čem podle vás tento styl spočívá? Není to prostě jen absence přehrávání?

Když se mě ptáte na specifika našeho stylu, musím odpovědět rovnicí: hluboké texty uvedené výhradně ve světových nebo českých premiérách + důsledné inscenace bez zbytečných příkras sázející na upřímně pojmenované emoce a čitelně rozkryté konflikty = Divadlo Komedie.

Autentické a spontánní herectví je jedním z předpokladů pro zkoumání možných jazyků současného divadla. Soubor není v Komedii režírován tradičním způsobem ŕ la přineseš psaní, jdeš zleva do prava, u stolu se zastavíš, otočíš a zhroutíš se k zemi a zemřeš… – ono by to ani dost dobře nešlo, museli bychom nejprve koupit stůl… Chtěl jsem říct, že jsou hráči v Komedii spíš usilovně vedeni k tomu, aby zkoumali svou vlastní existenci na jevišti stejně tak jako existenci dramatické postavy v dané situaci. Mnohdy není při našich inscenacích jednoznačně rozklíčovatelné, zdá právě pozorujete zpověď herce/herečky nebo postavy. V tomto okamžiku pro mě skutečné divadlo teprve začíná…

Cesta to byla složitá, mnozí si v prvních měsících mysleli, že se snad něčeho bojíme – „vždyť oni pořádně nehrajou“! Vydrželi jsme. A byla to dobrá volba, Komedie se i díky tomu liší od ostatních divadel v Praze nebo České republice.

Vždycky mě taky fascinovalo, proč právě Komedie přitáhla řadu mladých lidí, kteří jinak ani nemají rádi divadlo. Je v tom minimalističnost scény? Literárnost? Práce s hudbou?

Zrychlená současnost nám řídne před očima. Informací, vjemů, potencionálních zážitků je na internetu a v mediích tolik, že už téměř nic nevnímáme, sami neprožíváme. Paradoxně nás to, že se všichni spojujeme, od sebe vzdaluje. Když vědí všichni všechno, a všichni si o všem něco myslí, neexistuje už žádný pevný bod, vítězí povrchnost. Každý si udělá na základě novinových titulků názor například na islám, ale přitom ani jednou nedržel v ruce Korán. Myslím, že návštěvník Komedie si rád odnese trvalejší dojmy. Nabízíme konkrétní a zacílený úhel pohledu. Nebojíme se „dát si na čas“, zastavit se, být osobní. Pro někoho, kdo hledá příčiny stavu současnosti, to může být přínosné. Klademe otázky, nenabízíme předpřipravené odpovědi. Jestli tohle mladé lidi přitahuje, má tato společnost ještě naději.

Komedie už před lety rozjela na české poměry radikální umělecký program a i dnes je v tomto dost výjimečná. Vy ale máte zkušenosti i z jiných zemí. Jak si české divadlo stojí ve srovnání s blízkým zahraničím?

Srovnávat mohu s německy mluvícími oblastmi. Kolektivní duše zemí, ve kterých žije přes devadesát miliónů lidí, je nepředstavitelná. Tvorba, která se touto kolektivní duší zabývá, je neobyčejně pestrá a vzniká za zcela zásadní podpory tří ekonomicky velmi vyspělých států. Vracím se ještě jednou k penězům. Ano, kultura stojí peníze, a vlády a města, které si jsou vědomy významu původní a živé kultury, do ní značně investují. Myslím si, že Česká republika i hlavní město Praha si prozatím při srovnání poměrů a sil vedou proporcionálně docela dobře. Ale stačí málo a tento stav se může zásadně zhoršit.

Pozastavil bych se nad vaším termínem kolektivní duše zemí. Vy v tomto duchu hovoříte docela často. Existuje ale vůbec něco takového?

Mluvím o společném „jazyce“. A tím nemyslím němčinu nebo češtinu. Jde o společné vnímání určitých skutečností, společné vzpomínky, sdílení duchovního prostředí založeného na konkrétních hodnotách. Nelze to vymezit ani geograficky, jedná se spíš o kulturní region, jakým je například střední Evropa. Ten má základ v souvislostech, které přesahují hranice jednotlivých států i jazykové bariéry.

Otázkou ovšem je, zda-li je kolektivní duše v lidech těch národů, nebo je to konstrukce umělců a filosofů o svých národech…

Nelze to podle mého názoru od sebe oddělit a nevylučuje se to. Myslím, že citlivý jedinec – tedy i umělec a filosof – má být schopen pojmenovat čitelné trendy v uvažování, směřování a vnímání kulturního, společenského i politického dění. A tím je vlastně sám i spoluvytváří nebo rozvíjí.

Daniel Prokop, Právo, 14. ledna 2010