Skip Navigation Links
Český rozhlas

HRDINOVÉ JAKO MY ZAOSTŘUJÍ NA ČLOVĚKA

 
Divadlo Komedie otevřelo letošní Německou sezonu vlastní adaptací úspěšného románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my. Podzimní 20. výročí pádu železné opony k tomu přímo vyzývalo.

Román Hrdinové jako my se odehrává v bývalé NDR, přesněji ve východním Berlíně. Ačkoli existuje několik jevištních úprav tohoto bestselleru, Kamila Polívková, debutující v Pražském komorním divadle jako režisérka, se rozhodla pro vlastní úpravu textu. Podařilo se jí vystředit z obsáhlé knihy hlavního (anti)hrdinu, prakticky nezávislého na prostředí. I když berlínské kulisy, jakožto města smrtící linie, v jeho příběhu hrají roli, stejně tak dobře by se mohl život Klause Uhltzschte odehrát kdekoli v bývalém východním bloku nebo v jiné totalitou znásilněné společnosti.

V podání Jiřího Štrébla si bývalý estébák Klaus Uhltzscht v několika polohách získává svým strhujícím monologem "bezvýznamného života" chtě nechtě sympatie. Kamila Polívková nám jej neukazuje černobíle, ale jako celého člověka. Přes všechny strašidelné věty o vyšších cílech, misích a historických posláních, jimiž je schopen omlouvat své nelidské jednání, v něm dřímá rovněž osobní bolest, láska, ba i poezie: "Kdyby ten svět uměl křičet, tak by od této chvíle křičel: Ztráta, ztráta, ztráta!" Zaostřeno je zde na nitro, které si plně uvědomuje svoji náležitost k morální spodině, přesto však nemá zájem se omlouvat. Čím by se také dala omluvit ta naše mnohaletá šeď, v níž jsme žili, a k níž bylo tolik z nás lhostejných!? Do děje několikrát vpadne herečka z publika (Tereza Hofová), aby Klause konfrontovala s jeho činy. Odpovědí se jí nedostane, a tak odejde z "představení". Viděním jiné generace: Každý máme nějaký osobní příběh, možná i tragický, ale to nás neopravňuje k vědomému páchání zla. Můžeme se schovat za klaunskou masku, jíž si náš hrdina živě nanese a zase smyje během představení? S dokonale nejednoznačným Jiřím Štréblem - rozněžnělým, tvrdým, ironickým i ďábelským - nám několikrát smích ztuhne na rtech.

Režie se soustředila na nitro Ultzschte natolik, že jevištní výprava (Kamila Polívková působila paradoxně doposud především jako kostýmní výtvarnice a scénografka) v podstatě nebyla důležitá. Vystačí si s jednou projekcí, židlí a stolkem s karafiátem... Po Goebbelsovi a Baarové Komedie opět dokazuje, že k představení potřebujete za prvé dobrý scénář a za druhé dobré herce. Vše ostatní je v divadle podřízeno a může být pouze podpůrné.

Závěrečná Brussigova absurdní zápletka, popisující jej jako hrdinu, který díky svému přerostlému údu otevřel bránu berlínské zdi, byla v této adaptaci zachována, ale působí jemně jako humorný katalyzátor závažnějšího tématu, do něhož byla inscenace stylizována: Klaus Uhltzscht je malý člověk, jenž se v životě nepotřeboval ptát. Vždycky snědl, co mu přinesli, a dělal, co mu řekli. Jeho existence reprezentuje jedno z milionů ozubených kol ve stroji, který si říkal reálný socialismus. Trvalo to 40 let než se ten vnitřně dobře promazávaný stroj zasekl a rozpadl zpět na jednotlivé lidi, na člověka.

Skutečný člověk Klaus Uhltzscht se v divadelní adaptaci Kamily Polívkové odosobňuje a nejednou se přesvědčivě schová za pojem "lid." Nebyla to totiž Klausova vůle, nebyly to jeho činy... A nebyla to přece jen vůle lidu, který sám na sobě páchal ty nejhorší zločiny?
 
Tomáš Kůs, Český rozhlas, 1. února 2010

 
 

Klub

Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, Tel: +420 224 222 484-5, pokladna: +420 224 222 734 PO-PÁ 12:00-20:00, SO-NE dvě hodiny před představením