Lidové noviny
SVĚT SE SKLÁDÁ Z PROVIZORIÍ
|
|
|
David Jařab uvedl v Divadle Komedie pozoruhodnou dramatizaci Urzidilovy povídky Weissenstein. Groteskní hrdina povídky pražského německo-židovského spisovatele Johannese Urzidila pronáší v Divadle Komedie s hořkou židovskou ironií svůj bizarní epitaf: „Já tady provizorně ležím teď už pětaosmdesát let mezi samými katolíky. Provizorium, jež se počalo mým narozením, pořád ještě není u konce. Skoro se mi zdá, že příběh všech lidí a vůbec celého světa se skládá pouze z provizorií, která se nazývají život.“
Skoro se mi zdá, chce se parafrázovat, že i příběh Divadla Komedie se skládá z provizorií: jedno z nejosobitějších českých divadel ještě pár dní před koncem minulého roku netušilo, zda bude hrát i letos. Jeho umělecký věhlas sice stačil proniknout do řady evropských měst, pronikl k uším pořadatelů prestižních festivalů, o divácích, recenzích a cenách nemluvě – zdá se, že jediné uši, ke kterým dosud nedolehl, jsou hluché uši pražských radních. Jinak by takové provizorium nepřipustili a už s předstihem by jedné z nejoriginálnějších pražských scén nastavili srovnatelné podmínky, jaké mají obdobně velké pražské scény.
Smolný osud Karla Weissensteina je od počátku spjat se ženami. Ač přírodou obdařen hydrocefalickou hlavou (jeho vzhled „popíral odjakživa vše, cokoli řekl nebo učinil“), náklonnost mu projevují hned dvě ženy: dětsky křehká Filomena (Ivana Uhlířová) a její pravý opak, prostitutka Vlasta (Dana Poláková). Inspirativní trojjedinost Tu první, jež mu daruje osudovou kravatu, srazí na nábřeží auto, což si Weissenstein mučivě klade za vinu, neboť ji na místo v určitou hodinu sám vyšle. Té druhé, jež si ho zprvu snad oblíbí jako pouhou raritu („S tebou to udělám za buřta a ještě ti dám kousnout“), je nakonec jeho opravdovost mírou vlastní prázdnoty a na kravatě od milenky, jíž si u ní zapomene, se oběsí. Náš hrdina umírá na jejím hrobě.
Průměrná režie by vybavila lepenkově zvětšenou hlavou jen jednoho hrdinu. David Jařab však posílá na scénu Weissensteiny tři (Jiří Černý, Martin Finger, Stanislav Majer). Tři maximálně odlišné varianty jednoho já.
Je to mimořádně šťastný nápad: tím, jak si herci vzájemně předávají repliky i akce, jak sami sebe komentují a přou se, je v groteskní zkratce plné nenápadných absurdit a gagů ryze divadelními prostředky demonstrována psychika člověka, který se narodil „bez odvahy být sám sebou“. Dalším skvělým nápadem je zdánlivě samostatná zpěvní linie Lenky Dusilové: i ona je komentářem dění, i ona je funkční součástí jednoho ze stylově nejčistších představení posledních let.
|
|
|
|
Vladimír Just, Lidové noviny, 2. února 2010
|
|