Divadelní noviny
TŘI HLAVY A ŽÁDNÁ ODVAHA
|
|
|
Johannes Urzidil, autor divadelní předlohy Weissensteina, byl přítelem Kafky, Werfela a Broda a patřil do okruhu německy píšících pražských spisovatelů sdružených kolem věhlasné kavárny Arco. Snad proto, že se přátelil s Kafkou a z rámu jevištního obrazu shlíží na diváky chmurný obraz jakéhosi hlavatého přemoudřelého dítěte, kdekdo možná bude očekávat, že šeredný Weissenstein bude jedním z oněch kafkovsky zapeklitý hrdinů neschopných na rozdíl od „díla“ praktického života a uspokojivých lidských vztahů. Jenže Karel Weissenstein je jen ošklivý alibista, životní pohroma jak pro vulgární, ale milující Vlastu (Dana Poláková), kterou trápí víc a miluje méně, než si je ochotný připustit, tak pro křehkou a naivní Filomenu (Ivana Uhlířová), mezi nimiž si nedokáže a nechce vybrat.
Weissenstein je hydrocefalus, kterého nám není líto. Není totiž z těch, jejichž ohyzdnost je zrcadlem té naší, jako je tomu u Malého pana Friedmana Thomase Manna či u skrčka z Haufových pohádek. Weissensteina ze stejnojmenného představení Davida Jařaba v Divadle Komedie je nám líto, snad jen dokud schlíple sedí na pohovce, jediném kusu nábytku, který na trojúhelníkové scéně zdařile evokuje měšťanský byt počátku minulého století a jeho Vlasta mu dává co proto. To máme ještě chuť jej bránit. Za svou ošklivost přece nemůže a do jednoho vypadá tak zranitelně a křehce. Do jednoho, protože Weissesteinové jsou na jevišti ve skutečnosti tři. Tři herci s olbřímími hlavami (Stanislav Majer, Martin Finger a Jiří Černý), představující tři hlasy jediného Karla. Karel Weissenstein není žádný schizofrenik ani pomatenec, jen ubožák a srab. Ničemu se v životě nestavět čelem zdá se být jedním z jeho nejčitelnějších životních kréd. Ani sám sobě, jak ilustruje jedna jeho věta z konce představení, kterou jako by každý z diváků snad už někde slyšel: Celý život jsem chtěl být někým jiným, protože mi scházela odvaha být sám sebou.
Životy všech lidí probíhají v provizoriu, které se nazývá život, tvrdí Weissenstein, když pateticky mokne na Vlastině hrobě a jeden si není jistý, zda mu ona zpackanost vlastního života právě dochází, nebo se zas jen bolestínsky lituje. Tři monstrózně velké hlavy Weissensteinů s řídkými chomáči nazrzlých vlasů sice svou fyziognomií evokují tragédii člověka neprávem stiženého osudem zmetka, ale žádný heroismus se na jevišti nekoná. Čekání na něj zůstává stejně nenaplněné jako láska éterické Filomény, jako touha Vlasty mít svého Karla jen pro sebe. Vlasta je prostitutka a ani s Filomenou to Weissenstein nemyslí vážně. Pokud to ovšem není jen bláznivka, která si vymýšlí a Weissenstein se snaží držet si ji od těla. Těžko říci. Na rozdíl od trojjediného Weissensteina jsou totiž postavy žen jen zběžně načrtnuty a jejich vnitřní svět tak zůstává dráždivě nejasný. Jen tu a tam vykoukne z oparu, podobně jako ze stínu své židle Lenka Dusilová, když mezi výstupy herců zazpívá píseň.
Podmínkou pokory je odvaha, říká jeden z Weissensteinů. Ta opravdová jim všem chyběla. Přestože se nám pohádky o Popelkách a ošklivých káčátkách snaží namluvit opak, ošklivost zevnějšku neznamená čistotu ducha či větší opravdovost, stejně jako blondýny nebývají blbé zdaleka tak často, jak se to o nich traduje. Weissensteinové jsou jeden za osmnáct a druhý s třetím bez dvou za dvacet. Ačkoliv něco na nich stejně muselo být, když Vlasta s Filoménou Karla milovaly. Nebo jen, že se nakonec najde někdo, kdo vás má rád, ať jste jakýkoli? Jenže to by byla na Jařaba s Urzidilem tečka příliš jako z večerníčku. Alespoň myslím.
|
|
|
|
Petra Hůlová, Divadelní noviny, 26. ledna 2010
|
|