Divadlo Komedie | Článek

Mladá fronta dnes

DIVADLO KOMEDIE: VÝTEČNÁ SKLADBA O LÁSCE A SMRTI PRO DVĚ MÍRNÉ ŽENY A JEDNOHO ZOUFALCE S TŘEMI HLAVAMI

Nejnovější příspěvek do repertoáru pražského Divadla Komedie je mistrovská adaptace prózy pražského německého spisovatele Johannese Urzidila (1896-1970) nazvané Weissenstein Karl. Úpravce a režisér David Jařab se od této rozsáhlé povídky, jejímž hlavním dějištěm je prvorepubliková Praha, odrazil k nadčasovému hutnému obrazu o lásce a vině.

Předloha byla česky publikována ve svazku Urzidilových próz Pražský triptych (Mladá fronta, 1997). Je to nejdelší text v knize, která v německém originále vyšla roku 1960. To je důležitá souvislost pro pochopení vypravěčské optiky povídky. Titulní postava měla reálnou předlohu, Weissenstein byl zvláštní figurou přimknutou k okruhu expresionistických spisovatelů. V Urzidilově povídce se tento muž již nachází na věčnosti a spisovateli vypráví příběh svého života, přičemž po něm žádá, aby jej vyslechl řádně a napsal o něm jinak a detailněji, než to bylo učiněno již předtím, v podání jiných, kdy se Weissenstein v análech literatury pouze mihl.

Urzidil tedy "zapisuje": životní cestu outsidera, přežívače bez prostředků, nehezkého pána s vodnatelnou hlavou, pro něhož má z jakýchsi důvodů slabost prostitutka Vlasta, za níž dochází. Avšak Karl se sblíží i s dívkou Filomenou, aniž by byl mocen a ochoten se od Vlasty odpoutat. Obě ženy zemřou: Vlasta vlastní rukou, zřejmě i kvůli Weissensteinově nerozhodnosti a tudíž svého druhu nevěře, a Filomena, která Karlovi oznámila, že je těhotná, pak stěží vysvětlitelným pádem pod vůz. A Weissenstein se pak už nikdy nevymaní z obcování se smrtí: najde si místo pohřebního zřízence, chodí si sedat k Vlastině hrobu, a na hřbitově také náhle, asi relativně mlád, skoná přirozenou smrtí. Život, který Karl vnímal coby nekonečnou řadu provizorií, nyní pro něho vykazuje konečně něco definitivního: totiž svůj koncem, přechod do stádia smrti.

Takhle má vypadat preparace

David Jařab z Urzidilovy povídky vypreparoval nejzákladnější kostru příběhu a některé repliky. Při znalosti oné stostránkové předlohy nezbývá než smeknout, jak umně to Jařab provedl, jak odřízl vše "literární" a každé využité slovo funkčně zasadil do divadelního tvaru. Ten má podobu komorního oproštěného příběhu, v němž Karla Weissensteina zosobňují tři totožně (výtečně!) namaskovaní herci; za impuls k tomu Jařabovi možná posloužila protagonistova zmínka, že "jsem míval občas období, kdy jsem sám sebe prožíval zdvojeně", kdy nevěděl přesně, co je ještě realita, a co už jakýsi mlžný, snad snový, způsob existence. Jařab tedy Weissensteinovo sebevnínání dovedl ad absurdum, do tří bytostí, které spolu vedou spory, podporují se.

Na jevišti to přitom nepůsobí coby schválnost, velmi rychle si na onu trojjedinou postavu v podání Jiřího Černého, Martina Fingera a Stanislava Majera zvyknete. Trio "lebkounů" na jedné straně zmnožuje Weissensteinovu figuru až k monstróznosti, na straně druhé "vnitřní" dialogy trojbytost uzemňují k nesměšné trapnosti. Každý z herců představuje jedno z Karlových já: Jiří Černý klukovskou nevázanost a politováníhodnou "věčnou" roztomilost, která Vlastu na něm asi nejvíc přitahovala. Ale je to právě Černého Karl, jenž se zbaběle snaží navigovat Filomenu, prožívající své těhotenství, k lékaři, aby se na ni takzvaně podíval. Stanislav Majer je režisérem určen k tomu, aby reprezentoval to málo mužného, výjimečně rozhodnutého, co Weisseinstein ze sebe dostal, ale současně to rozhodné se téměř pokaždé jen překlápí v pózu, ve zdání. Martin Finger je centrem Karlovy osobnosti, a tím jádrem je tragičnost; ve Fingerově partu je přítomno nejvíce smutku a tíhy, to na něj, logicky, připadne i závěrečný skon na hřbitově.

Poctivá ruční práce

Trojjediná Černo-Fingero-Mayerovská figura předchází od Vlasty, kterou Dana Poláková vybavila chápavou, zraněnou věcností a také přitažlivostí ženy, která fyzicky sice má co nabídnout, jenže vzhledem k vnitřnímu psychickému poškození toho nedokáže využít k vymanění se z umolousané existence, k čisté – nebo alespoň tak působící - Filoméně v podání Ivany Uhlířové. Požadavkům, které Uhlířové Filomena vyslovuje měkce, ale přece neodbytně, není Weissenstein s to dostát.

Tyto dva ženské světy dokáží Poláková s Uhlířovou vzájemně oddělit; a jestliže jsem zde již při recenzi minulé inscenaci Komedie, Hostů od Olivera Bukowského, konstatoval u Dany Polákové tvůrčí vzestup, postavou Vlasty je potvrzen: ztvárňuje ji bez typizačních berliček, její Vlasta je přesně podaná soudná žena, která odmítá, aby zpředmětnění jejího života postoupilo na nejzazší mez sebepopírání.

Zastávkami na této pouti ke smrti všech zúčastněných postav jsou písně Ivana Achera, v sugestivní temné i hybné elektronické orchestraci a pěvecky interpretované buď Lenkou Dusilovou či Janou Vébrovou (např. "Uhoupám/ se do klidného snění/ dodýchám/ než se rozletím nad koruny…") . Představení jsem viděl dvakrát, pokaždé s Dusilovou; svůj hlas i celkový projev oddaně vložila do služeb celku.

Jediné, co režisér David Jařab nedomyslel, jsou proměny elektronicky variovaného obrázku na stěně: tvář hydrocefala se v něm velmi pozvolna transformuje z dětského obličeje do dospělého postižence, a pak zase zpět. Jenže vzhledem k tomu, že obrázek je to nevelký a umístěn je – z pohledu diváků – na samém kraji levé části scény, pravá polovina z podlouhle rozsazeného publika (hraje se i sedí na jevišti) tyto metamorfózy "zrůdičky" sotva docení. Ne všem dostupný "elektroobraz" je jediným planým dekorem na tomto zhruba osmdesátiminutovém představení. Jinak je to hodně poctivá "ruční práce".

Josef Chuchma, Mladá fronta dnes, 22. února 2010