Divadlo Komedie | Článek

Kavárna on-line

NAD MONOLOGY MUSLIMSKÝCH ŽEN SE NEJPRVE SMĚJEME, ALE PAK NÁS SMÍCH PŘECHÁZÍ

Pražské Divadlo Komedie se nejnovější inscenací Černé panny po čase námětově obrátilo do takzvané žhavé politické a sociální současnosti. Naposledy tak učinilo vloni hrou Davida Jařaba Zajatci, v níž stavem české politiky frustrovaná čtveřice našinců unese politika Václava Maníka a rozhodne se vyřídit si s ním účty „za nás všechny“.

Inscenace Černé panny je situována do Německa těchto let a tvoří ji úvodní dialog tří žen a šest ženských monologů. Režisér představení Dušan D. Pařízek takto adaptoval původní předlohu Güntera Senkela (1958) a v Turecku narozeného, v Německu však vyrůstajícího Feriduna Zaimoglua (1964), která sestává z deseti monologů muslimek žijících v Berlíně. Monology autoři sepsali na základě zhruba půlstovky rozhovorů s muslimskými ženami různého věku, původu i sociálního postavení.

Tři ženy, čtyři plátna
V Komedii je řada titulů realizována v "komoře", tedy na jevišti divadla, na němž jsou vždy s dispozicí vyhovující potřebám dané inscenace, vystavěny jak hlediště, tak prostor k hraní. Inscenátoři tím uzavírají všechny zúčastněné do koncentrační "komory", kde je to všechno více na dotyk.

V případě Černých panen nabyla ona "komora" podobu arény obklopené ze čtyř stran jak řadami sedaček pro diváky, tak v horních partiích, nad sedačkami, čtyřmi projekčními plochami. Na každé straně arény se v první řadě hlediště nacházejí místa vyhrazená pro aktéry: jedním, pomocným, je Stanislav Majer "coby kamerové boží oko", rozuměj obsluha videokamery snímající především obličeje tří dalších, a hlavních účinkujících – těmi jsou kmenové herečky souboru Komedie Gabriela Míčová, Dana Poláková a Ivana Uhlířová. Ty spolu vedou úvodní dialog, který však nemá podobu klasických replik, nýbrž monologického oslovování těch zbylých dvou s úmyslem přesvědčit je o své vlastní životní strategii. A pak se každá herečka zvlášť převtěluje do určité ženy a vede svůj monolog, který publikum může sledovat jak "in natura", tak na některém z těch pláten nad hledištěm.

Právě možnost "vyzoomování" tváří na plátna je asi příčinou poměrně sedavého aranžmá jednotlivých výstupů, jen občasného vstoupení figury na jevišťátko uvnitř arény a provedení nějaké fyzické akce. O to výrazněji a důrazněji jednotlivé herečky pracují s mimikou a dikcí. Sedavé aranžmá se ostatně vnímat jako adekvátní tomu, že v náboženských otázkách, které každá z těch žen různou měrou a různým způsobem řeší, se klade důraz na slovo, že svým vlastním slovním slovem se ty ženy musí poměřit, srovnat se s obsahem slov božích. Dynamika slovního projevu, odlišnost hereckých typů a rozličná emotivnost jednotlivých monologů – a jinak řečeno: výborné herecké výkony - zajišťují, že oněch zhruba osmdesát minut uváděných bez přestávky není z diváckého hlediska sedavých a statických.

Bez sukní, bez šátků
Režisér Dušan D. Pařízek rytmizoval monology do sledu "od těla k duchu". Slovní a gestikulační příval sedmnáctileté prodavačky mobilů – dívky verbálně vulgární, ale v postojích tradicionalistické -, příval spontánně vychrlený Ivanou Uhlířovou, je vystřídán monologem poněkud promiskuitní, ironické, navenek zcela emancipované, ovšem neateistické ženy, kterou ztělesnila Dana Poláková. Následuje konec humoru a odvazu - Gabriela Míčová s kreací inteligentní, řízné, ambiciózní právničky, v názorech na vztahy mužů a žen zastávající zcela striktně náboženské postoje. V druhém kole monologů je každé z hereček přisouzena role až kontrastní k té předchozí, takže například z Dany Polákové vyvěrají tragické, zmučené, Boha oslovující ženy, jíž zemřel manžel na rakovinu a ona v hrůze stojí před perspektivou, že teď už nebude nic, že teď již bude muset nějak dožít. Druhé kolo monologů je zkrátka více než "k chlapům" natočeno k Bohu a víře.

Kamila Polívková oblékla herečky do zcela civilních, přesněji "západních" kostýmů, ani jedna nemá sukni, ani jedna šátek, byť je z obsahu slov zřejmé, že většina z vyprávějících žen je oděna právě takto typicky, že svá slova pronášejí právě v takových oděvech. Tento civilismus kostýmů vidím jako problematický, protože právě oděv je nedílnou součástí oněch slov, je jedním z elementů kulturního pozadí (ale možná i víc než pozadí), do něhož jsou ta slova a jejich významy vsazeny. Jakmile by tytéž věty vyslovovala žena v oděvu, který by souzněl s obsahem její promluvy, v tom okamžiku by k těm slovům přiléhaly i další konotace.

Režisér Dušan D. Pařízek zřejmě chtěl diváky nechat nahlédnout – v přeneseném smyslu – "pod burku". To naznačuje jeho výrok, že "prostřednictvím osobních příběhů se dozvídáme mnoho o hledání identity, politických postojích, rozdílných pohledech na náboženství a fundamentalismus, islámských tradicích, mystice, mezilidských vztazích a řadě dalších témat" a že jako celek "tyto výpovědi poukazují na to, že náš bezpečně uspořádaný svět se zakládá na nejednom omylu a bortí představy o stydlivě zahalených podrobených ženuškách." Jenže to odhalování nestydlivých a neporobených žen by nemělo pomíjet, že většina z nich – tedy aspoň v rámci monologů – zůstává zahalena, i když zahalením hned nemusí být burka, ale třeba právě "jen" sukně a šátek.

Idea vykladače, realita inscenace
Každopádně jsou Černé panny inscenací na diváka doléhající, atakující jeho vědomí, nutící jej ke konfrontaci. Co si z ní odnese? Řekl bych, že něco zcela jiného, než to, co píše politický filozof a v tomto případě i konzultant inscenátorů Pavel Barša v programu Černých panen. "Takřka vždy, když se v televizi mluví o islámu, vidíme litry krve. Sebevražedné útoky? Islám! Terorismus? Islám! Násilí na ženách? Islám! A pod tím vším ilustrační záběry žen, žen stojících na přechodech evropských velkoměst, žen spěchajících s taškami domů, žen hrajících si s dětmi. Mnoho muslimských žen, a také mnoho muslimských dětí, až příliš mnoho… Co s námi ubohými Evropany bude?" evokuje dramaticky atmosféru filozof.

"Nestojí před námi (zahalené ženy na ulicích evropských měst) v jedinečnosti svých individuálních osudů, ale zastupují celé jedno náboženství. Svou přítomností v našem středu nám připomínají, že to náboženství je – po nacismu a komunismu – další hrozbou naší civilizace. Tím je jejich role vyčerpána. Nepočítáme s tím, že by promluvily, že by nám řekly, co si o tom všem myslí samy. Možná, že se toho bojíme. Vždyť pak by se nám mohlo narušit naše jasné rozdělení světa na ‚my‘ a ‚oni‘, Evropu a Orient, civilizaci a barbarství."

Ano, v inscenaci Černé panny nám postavy právě takových Baršou líčených žen říkají, co si "o tom všem" myslí. A v jasně převažující míře nesdělují, proč na Západ odjely nebo díky čemu se tam vyskytly, zato dávají neskrývaně najevo svou nenávist k Americe a k Američanům, k Izraeli a Židům, ke "žroutům prasat", a naopak dávají své sympatie k atentátníkům a ozbrojeným bojovníkům proti úpadkovému Západu.

Nevím, zda Pavel Barša psal svůj text do programu s vědomím celkového vyznění inscenace, nicméně to vyznění bohužel činí Baršou líčené "evropské" obavy pochopitelnými, ne-li oprávněnými. Monology těch žen vyznívají v jejich společensko-náboženské rovině ve většině tak, že ona generalizující "zápaďácká" nahlížení na ně se ukazují být sice zjednodušená, ne však zásadně pomýlená. Vždyť nikoliv jen v podtextu, nýbrž přímo v textu Černých panen je obsaženo i přesvědčení o tom, že Západ musí ustoupit, že "si počkáme" a pak se věcí chopíme. Žádná sebekritičnost na (západo)evropský způsob.

Rozhovor, k němuž vyzývá filozof Barša, je ze strany sexteta "černých panen" očividně limitován. Nevíme, jak je tomu "ve skutečnosti", ale v inscenaci Divadle Komedie se kdesi v koutech jevištní arény ozývá, že dny naší kultury a civilizace se začínají nachylovat.

Josef Chuchma, Kavárna on-line, 14. března 2010