Lidové noviny
ČERNÉ PANNY: EVROPAN SE NESTAČÍ DIVIT
|
|
|
Divadlo Komedie naplňuje statut experimentálního divadla už tím, že namísto hraní na jistotu, jak je známe z obdobně velkých pražských i mimopražských scén, a namísto efektního předvádění artistické virtuozity, jež nekriticky omračuje českou kritickou obec, opravdu dramaturgicky hledá, riskuje a otevírá nová témata, a to mnohdy se značným předstihem.
Může se stát, že ten předstih dokonce „přežene“ natolik, že se s většinovým ohlasem mine: vzpomeňme nedoceněné loňské Zajatce Davida Jařaba, kteří už tématem terorismu po česku nesou dosud nevyužitý potenciál provokativní rozbušky společenské debaty nad marasmem naší zastupitelské demokracie. Tohoto předjímavého rodu je i poslední „komedie o islámu“ Černé panny v režii Dušana Pařízka.
Nás to teprve čeká
Autoři Günter Senkel a Feridun Zaimoglu vyzpovídali v Berlíně padesát muslimek a sestavili z nich deset monologů, z nichž naši upravovatelé (kromě Pařízka i autorka kostýmů Kamila Polívková) použili šest, a ze tří dalších sestavili vstupní trialog tří žen. Z nich bohužel jen jedna hlásá našemu vnímání přijatelný nenásilný postoj (který mimochodem i v Koránu, navzdory fašizujícím talibancům, Ahmadinežádům, i povrchnímu dojmu z inscenace, jasně převažuje, a to ve stejné, ne-li větší míře než v takovém Matoušově evangeliu). Monology jsou v Pařízkově minimalistické inscenaci čtyřnásobně zmnoženy nad hlavami diváků „video-kamerovým okem božím“. Překvapí drsnou otevřeností ve věcech náboženských i sexuálních, jež občas přerůstá v prudkou, živočišnou agresivitu vůči většinové – respektive zatím většinové – západní společnosti. Zatímco teď žije v Evropě kolem dvaceti milionů muslimů, v roce 2050 budou muslimové tvořit například v Rakousku většinu lidí mladších patnácti let, a Mohamed je už dnes nejčastější jméno novorozeňat v Bruselu i Amsterodamu. To, co je v Západní Evropě realitou, nás v Čechách teprve čeká. A vzhledem k tomu, že se v inscenaci jedná o autentické dokumentární výpovědi, se „sekularizovaný Evropan nestačí divit“ (Dušan Pařízek). Pařízkova slova platí dvojnásob o nás, národu bez Boha. Jakkoli se při některých výlevech muslimek (sympatie k Talibanu, Bin Ládinovi nebo ke krvavému 11.září) na sedadle ošíváte, je rozhodně lépe se takto divit v předstihu na divadle než být později zaskočen realitou tak, jako pan Povondra v Čapkově Válce s mloky.
Muslimky, jež k nám hovoří (jsou mezi nimi Arabky i rodilé Evropanky, tedy muslimky nikoli rodem, ale přesvědčením) věru nejsou žádné zakřiknuté puťky v burkách: jsou to kupodivu zralé, vášnivé ženy, z nichž některé budí svou otevřeností empatický smích (plebejsky smolařský monolog Ivany Uhlířové), jiné, například pragmatická mondéna Dany Polákové, jsou podávány s odstupem a po brechtovsku „vystaveny naší kritice“, ale z mnohých (Gabriela Míčová) na mě dýchla hrůza, jaká čiší z masy zfanatizovaných fašistek nebo komunistek. V jednom ze závěrečných „antiúkolů“ Uhlířová jedovatě zesměšňuje symboly křesťanství, trojjedinost, kříž a Krista: přestože v Koránu je Ježíš považován za největšího proroka před Mohamedem.
Představme si, že by divadlo kdekoli ve většinovém muslimském prostředí takto zesměšnilo Mohameda: bylo by to to poslední, co by si herci v tomto svém životě zahráli. A hrát to u nás, museli bychom Divadlo Komedie obestavět transportéry a betonovými zátarasy. Rozdílnost v toleranci nemají však na svědomí knihy, ale jejich falešní interpreti.
|
|
|
|
Vladimír Just, Lidové noviny, 17. března 2010
|
|