Divadelní noviny
ŽÁDNÝ RECEPT NA MÍROVÉ LÉČENÍ
|
|
|
Hra Černé panny vznikla na podkladě autentických výpovědí muslimských žen žijících v Berlíně, z nichž dva němečtí spisovatelé – Feridun Zaimoglu (tureckého původu) a Günter Senkel sestavili deset monologů. Pro stále politicky angažovanější repertoár Divadla Komedie text upravili a redukovali Kamila Polívková a Dušan D. Pařízek, který tento útvar na pomezí divadla a publicistiky režíroval. Konfrontaci „západního“ a muslimského světa přinesla na tuto scénu v svým způsobem už v roce 2007 scénická adaptace klasického hororu Nosferatu, kde byl aktuální problém pojat režisérem Davidem Jařabem v rovině podobenství ze záhrobních bájí. Pařízkova inscenace je naproti tomu dokumentaristicky věcná a ve scénickém minimalismu zachází do extrému, což překvapivě divácký zážitek umocňuje.
Hraje se v tzv. komoře: herci i diváci sdílejí společný prostor jeviště. Řady diváků se zvedají ze všech čtyř stran nad nevelkým čtvercovým pláckem. Nazývat tento plácek hracím prostorem není zcela přesné, neboť akcí na něm zaznamenáme minimum. Tři vynikající herečky, prezentující v monolozích šest muslimek, mají svá místa ve třech prvních řadách mezi diváky, ve zbylé první řadě sedí manipulátor „kamerového oka božího“ (Stanislav Majer), který umožňuje simultánní projekci tváří žen nad hlavami diváků. Scénicky velmi prosté, ovšem nedemokratické řešení, neboť každý divák má ve svém zorném poli jiné možnosti sledování „děje“, zabrat pohledem herečku i její tvář ve filmovém záběru současně se každému nezdaří.
Herečky na sobě nemají žádný náznak muslimského zahalení, ačkoliv je tento aspekt v textech zmiňován. Jejich evropský civil je až přehnaně nenápadný a „minimalistický“. Černé panny nejsou ani důsledně černé, jejich zabarvením je barevný útlum (džíny, jejichž barva se už nevnímá, černá košile, hnědá halena, šedomodré kalhoty). Pouze světelný zásah reflektoru vytvoří na obličejích hereček občas otvor nikábu – osvětlené oči září ze tmy. Spíše než připomínka reálií působí tento světelný design jako zdůraznění nepřístupnosti a vyhraněného pohledu na svět. Herečky nehrají postavy s rozvětveným psychologickým zázemím, představují právě pohled různých muslimských žen na svět, ovšem pohled intenzivně prožívaný konkrétní bytostí. Většinou při tom sedí, jejich pohyb se omezuje na výměnu sedadel.
Po prologu, v němž je ojedinělý hlas muslimky připouštějící toleranci k Západu (Dana Poláková) přeargumentován druhými dvěma nesmiřitelnými, začínají vlastní monologické zpovědi, a to zárodečným stádiem: nezralostí. Ivana Uhlířová, pěkně rozhorlené děvčátko s kanálním slovníkem a tradicionalistickými zásadami, nabíjí své vystoupení neohrabanou postpubertální umanutostí. Vyšívá anekdotický příběh muslimky zamilované do Němce, který už málem konvertoval, ale nakonec se zachránil útěkem. Kromě spršky sprostých slov však zatím žádné větší nebezpečí civilizaci nehrozí. Nastupuje „islamistka, co vypadá jako partygirl“ blonďaté Dany Polákové. Ještě stále lze herecky interpretovat a divácky vnímat situaci s humorem, ještě pořád lze chápat rozpoložení dívky prchající před mstou příbuzných do Berlína, kde si užívá světských radovánek a paralelně se navrací ke svému náboženství (modlitby, půst), aniž by se uchylovala k předepsané pokrývce hlavy. Když se ujme slova Gabriela Míčová jako „fundamentalistka“, jde do tuhého, situace zvážní a zhoustne. Právě ona pronáší s chladem střelné zbraně slova Budoucnost? To jsme my! Herečka však nepřipustí ani náznak karikatury deformující motivy zjevného fanatismu. Herecky se plně odevzdává postoji intelektuálky, která věcně promyslela cestu k islamizaci světa. V tomto monologu zaznívá střízlivě, soustředěně pronášená obhajoba programu, už bez příběhu, bez humoru (nepočítáme-li vyhroceně pohrdavý sarkasmus vůči civilizaci „žroutů prasat“). Zklidnění a ústup od nenávisti přináší opět Dana Poláková s hluboce prožitou litanií ženy, které zemřel manžel a ona kvůli víře nemůže ani „zmizet“ ze světa. Po Míčové přebírá Uhlířová štafetu programové apologetiky úsilí muslimských extremistů. Ponechává si naštvanost ze zahajujícího monologu, obrací ji však nikoliv k nemožným mladíkům v okolí, ale k západní kultuře, jejíž symbol vidí ve svaté trojici (jedno z mála prostorových gest v centrálním čtverci: pohybová karikatura Krista na kříži). Na závěr je opět tlumen fanatismus, ale ke smíření nedochází. Míčová se zpovídá jako rodilá Němka, po rodičích katolička, ze své konverze k islámu. Prázdnotu po nesmyslné smrti kamarádky vyplnila novou vírou, která jí dodává sílu a pocit svobodné volby. Konvertitka nedochází k extrému, který by ji dohnal třeba k nenávisti vůči vlastní matce, své nové „duši“ se ovšem odevzdává bezvýhradně. Monolog končí doufajícím konstatováním, že Alláh snad není cizinec. Intonační náznak otazníku po závěrečné větě je nepatrným návratem k humoru, ale nikoliv happyendem. Na to byla předchozí bojující slova svou pádností příliš krutá a neodvolatelná.
Po zhlédnutí inscenace zůstává divák sám, bez jakéhokoliv pomocného impulsu možného řešení. Hlas, připouštějící přežití „naší“ civilizace, zde zazněl, ale bez síly a jaksi ztraceně. Znělé, živé slovo bylo dáno černým pannám, v jejichž srdci žhne láska k Všemohoucímu a uvědomělá nenávist k megalomanské, sebestředné společnosti, k níž patříme. Herečky se propůjčily cele těmto hlasům, nepomrkávaly po nás stranou, že to tak není. Zaznělo svědectví o tom, že jsme nahlíženi nezanedbatelnou částí světové populace jako nádor, který je třeba odstranit. Tečka. Žádný recept na mírové léčení, žádný milosrdný pohlcovač strachu. Označit tuto inscenaci za znepokojivou je eufemismem, jen tak hned na ni nezapomenete.
|
|
|
|
Marie Zdeňková, Divadelní noviny, 20. dubna 2010
|
|