Mladá fronta dnes
LULU UVÁDĚNÁ V DIVADLE KOMEDIE JE JINÁ. ALE POŘÁD DOBRÁ
|
|
|
Pražské Divadlo Komedie uvedlo poslední premiéru letošní sezony, adaptaci Wedekindovy Lulu v režii Davida Jařaba. Povedla se. Tohle není hra o lásce. To je hra o utrpení a temných vřídlech člověka. Německý dramatik Frank Wedekind napsal Lulu jako obhajobu sexuální svobody, ovšem s vědomím zrůdných důsledků, které tahle svoboda může mít.
První díl – Duch země – je z roku 1895, druhý – Pandořinu skříňku – dokončil Wedekind o devět let později. Dohromady bývají inscenovány pod jménem hlavní hrdinky Lulu, nedospělé loutky v rukou mnoha mužů, kolem které se točí nejdřív chtíč a možná i láska, pak vražda a jistá smrt.
Divadlo uvádí na závěr Německé sezony Lulu jako divadelní tvar vypreparovaný jen ze samé dřeně hry. Upravuje reálie i konečné vyznění dramatu a činí z něj současnější apel. Lulu (v podání hostující Terezy Voříškové) je pořád mašinka na sex, zastihneme ji však až ve chvíli, kdy si neužívá jako femme fatale, ale je už zborcenou a vyprázdněnou tělesnou schránkou, sice přitažlivou, leč bez jiskry.
Ale právě to je na Jařabově koncentrátu z Wedekinda nejproblematičtější: divák, který čeká sexsymbol, vývoj postavy od nadpozemsky přitažlivé krásky po trosku, bude zklamán. Tereza
Voříšková tu prostě "jen" existuje na jevišti. Je krásná, to ano, ale nepracuje s tím, jako by si toho už ani nebyla vědoma, je uzavřená do svého světa, nespokojená, protivná a přezíravá.
Pokud však tenhle režisérský přístup divák přijme a zapomene na všechny předchozí Lulu, jak je kde viděl nebo si představoval, zklamaný nebude.
Doktora Schöna hraje Martin Finger: už Wedekind si stěžoval, že Schönovu "brutální dravčí inteligenci" nedokáže nikdo z tehdejších divadelních herců zahrát. Finger je důstojným kandidátem na tuto roli. To on vytáhl Lulu z bahna, on je tím osudovým mužem, i když několik zmínek dává tušit, že nebyl první a zdaleka není jediný. A i on nakonec skončí v jejích poutech (jakkoli ji vlastně nejdřív spoutal on), nedokáže se jí zbavit a zaplatí životem.
Za tu jedinou smrt může nést Lulu odpovědnost a kvůli ní také končí ve vězení – což je možná horší konec, než když by, jak velí Wedekindova předloha, skončila jako jedna z obětí. Jařab si do inscenace přimyslel blíže neurčenou postavu Escernyho (Dan Dittrich), která může být jak autorem, tak osudem či andělem smrti. A je to jediný přítomný muž, který je vůči Lulu imunní.
Povedená sezona
Inscenace má ještě další dva výrazné klady: hudbu a scénu. Ivan Acher po předchozím vydařeném komponování pro uherskohradišťský Bambiland opět potvrdil, že jeho hudba bývá v divadle víc než jen kulisou. A Jařab jako autor scény dokázal, jak efektivní je skloubení práce režiséra a scénografa.
Jeho funkcionalistická kukaň postavená uprostřed jeviště dodává představení na strohosti a naléhavosti, je funkční, bez ozdob a přívažků, umocněná zrcadly. Jako by na jevišti stálo terárium a pět hadů v něm štvalo nevinnou myš. Poněkud sporné jsou však projekce promítané na zeď téhle kukaně, jež oddělují jednotlivé etapy v životě Lulu, tedy i jednotlivá úmrtí jejích mužů. Letící mraky jsou spíš lehce se drolící klišé než stavební prvek inscenace.
Německá sezona v Komedii se zdařila – obsáhla několik kontroverzních témat a otázky vzbuzující období německých dějin, které se dotýkají jak Česka (Weissenstein, Hrdinové jako my), tak světa (Černé panny, Hosté). Za představení Goebbels/Baarová navíc získal Martin Pechlát Cenu Alfréda Radoka i Thálii. A v Radocích bodovalo i divadlo – stalo se po právu Divadlem roku 2009.
|
|
|
|
Klára Kubíčková, Mladá fronta dnes, 16. května 2010
|
|