Právo
KOMEDIE HRAJE DALŠÍ OBJEV NĚMECKÉ SEZÓNY
|
|
|
I když většina kritiků tipujících nejlepší umělecké počiny na ceny Alfréda Radoka nestihla už těsně před Vánocemi premiéru Weissensteina Johannese Urzidila a Davida Jařaba v Divadle Komedie, stal se tento operační prostor Pražského komorního divadla Dušana D. Pařízka znovu Divadlem roku. A Weissenstein skončil osmý.
Úspěch nejenom proto, že po české sezóně přišla německá, přinášející premiéry her z germánské jazykové části Evropy.V případě Urzidila dokonce pražské provenience, z blízkosti souputníků Kafky, Werfela, Broda, Kische a dalších. Vyhnaného nácky do Ameriky, odkud ho vykázal pro změnu mccarthyovský hon na čarodějnice.
Hlava plná vody
Člen českého PEN klubu, přítel Karla Čapka, Ferdinanda Peroutky a české výtvarné avantgardy, už se po epizodě v rozhlase Hlas Ameriky do Prahy nikdy nevrátil.
Jeho dílo u nás známe sporadicky. Neprosadil ho ještě v roce 1988 ani Vladimír Macura do poměrně obsáhlého a statečného Slovníku světových literárních děl.
Weissenstein je obskurní příběh o hydrocefalikovi, podivně postavičce pražských literárních kaváren, možná rovnou Urzidilova útočiště, kavárny Arco, kde se scházela společnost německy píšících autorů. Tutéž zrůdu připomíná i Franz Werfel, jehož Weissensteina, světanápravce, cituje Jařab v programu.
Divadelní Jařabův Weissenstein se potácí životem. Marně hledá společenské ukotvení. Zmítá se mezi náklonností k Filomeně (Ivana Uhlířová) a ukájením v náručí mravůvzdorné Vlasty (Dana Poláková). Zaviní smrt obou.
Invenčně vyšel Davidu Jařabovi obraz samotného Weissensteina. Postavu roztrojil mezi Jiřího Černého, Martina Fingera a Stanislava Majera. Ti tři se na scéně prolínají, doplňují, pobízejí, provokují a peskují téměř v dokonalé boží trojjedinosti. Na jejich podobě se doslova vyřádil maskotvůrce René Stejskal.
Hraje i Dusilová
Dobrým nápadem je pozvání ke spolupráci zpěvaček Lenky Dusilové a Jany Vébrové, které se střídají v osobité interpretaci songů a doprovodné hudby Ivana Achera. Kostýmově celek posvětila Kamila Polívková, režisér vyřešil scénu. Příběh citlivě odlehčený, ale jako celek posmutnělý k beznaději.
Ve výsledku tvar odpovídající ocenění v radokovské hierarchii. Agilní scéna má v několika posledních letech nejvíc nominací na inscenaci a herecké výkony roku.
|
|
|
|
Jiří P. Kříž, Právo, 13. května 2010
|
|