Lidové noviny
DÁT DIVADLU, CO JEHO JEST
|
|
|
Spílání publiku je jedna z nejproslulejších her moderního divadla. A také jedna z nejpřeceňovanějších, nutno dodat jedním dechem. Rakouský dramatik Peter Handke rozředil do rozměrů celovečerní hry nápad, který by se hodil spíš na kratší jednoaktovku: čtveřice „mluvčích“ dlouze vysvětluje divákům, že nesledují žádné divadlo, že se před nimi neodvíjí žádný příběh, že nevzniká iluze a že předměty na scéně představují pouze samy sebe a nic nesymbolizují.
Herci zkrátka systematicky popírají to, co dělá tradičně chápané divadlo divadlem. A na závěr divákům několik minut spílají, spíš hravě než agresivně či nepřátelsky. Z teoretického hlediska je takovéto divadlo-nedivadlo docela zajímavý případ (...)
(...) nová inscenace Spílání publiku 2010 však naštěstí dokazuje, že si skupina kolem šéfrežiséra Dušana Pařízka zachovává zdravé divadelnické instinkty. K proslulému antidivadelnímu manifestu a pozdnímu ozvuku zklasičtělého „provokování měšťáka“ totiž přistupuje způsobem, který staví na hlavu téměř vše, oč Handke ve své hře usiluje. Vzniká paradox, o který si tenhle text vyloženě říká: přestože účinkující opakují autorovy věty typu „Tady se divadlu nedává, co jeho jest“, dávají divadlu, co jeho jest, seč jim síly stačí.
Sebeironicky, spiklenecky, samožerně...
Martin Finger, Martin Pechlát, Gabriela Míčová a Stanislav Majer nepředvádějí nezúčastněné mluvčí, ale vytvářejí živé, téměř kabaretně pojaté divadelní postavy. S teoretizujícími větami si neuctivě pohrávají, přidávají vlastní repliky a odbočky, ironizují, rozehrávají vzájemné vztahy (třeba napětí mezi vtipkujícím komikem a prožívající herečkou), vyčítají si chyby a přeřeky, parodují sami sebe i režiséra. Objeví se i tak přímočaré žertíky, jako je házení (opravdového) hrachu na zeď.
Navzdory vznešeným slovům o otevřeném společenském diskurzu či kontaktu s realitou, která najdeme v divadelním programu, z jeviště čiší především snaha nedopustit, aby se publikum třeba jen chvíli nudilo (což rozhodně není míněno jako výtka). Celá čtveřice přitom prokazuje, že s nadhledem zvládá širokou škálu komediálního herectví, od jemné ironie až po příslovečné spuštěné kalhoty, a diváci se smějí i v těch inscenačně nejrazantnějších momentech: třeba když se Stanislav Majer svlékne, polije červenou barvou a coby kovaný alternativec pořvává vulgární nadávky na adresu svých „damáckých“ kolegů. (...) Všudypřítomným spodním proudem komediálního Spílání jsou interní odkazy, které vytvářejí kuriózní odraz zdejšího mnohaletého divadelního usilování.
(...)
|
|
|
|
Vladimír Mikulka, Lidové noviny, 14. září 2010
|
|