E15
SPÍLÁNÍ PUBLIKU JDE AŽ NA SAMOU MEZ DIVADLA
|
|
|
Uvedením legendární „mluvohry“ Petera Handkeho pod názvem Spílání publiku 2010 jako by divadelní režisér Dušan David Pařízek uzavíral jednu etapu své tvorby v pražském Divadle Komedie.
Text, který při prvním uvedení vyvolal jeden z největších skandálů poválečného evropského divadla a katapultoval autora mezi největší současné dramatiky, slouží pražským hercům k aktuálnímu postoji k dnešní době, k dnešnímu divákovi, k dnešnímu divadlu. Současně vyzývají i diváky k spoluúčasti a aktivitám.
Nevtahují je přímo do hry, byť mnohé části se hrají za plných světel v sále, spíš je svým nasazením a lidskou odvahou vyzývají k odkrytí autentických citů a emocí, vyvolávají v nich zcela nečekané, v kamenných divadlech neznámé divadelní zážitky. Diváci jsou vytahováni z ulit jistot a musejí k odehrávaným situacím a z jeviště „spílaným“ slovům zaujímat čitelné postoje. S takovou intenzitou a nasazením to u nás za posledních mnoho let dokázalo jen nemnohé profesionální divadlo.
Zpočátku na sebe jednotliví herci reagují, deklamují text, ironizují jej, náhle se ale láme. Z intelektuální komedie se mění v politické divadlo. Dávné Handkeho Spílání se stává manifestem současných tvůrců Divadla Komedie. Herci citují z Pařízkových inscenací, promítají na sebe obrazy minulých rolí, odhalují svůj styl a přístup k tvorbě, až – ve shodě s předlohou – vyspílají svůj vztek, zoufalství a zhnusení divákům přímo do tváří. Překročí jeviště a křičí. Svítí na sebe i na diváky. Stojí mezi nimi, řvou, cloumají celým prostorem.
Víc už divadlo nemůže. Po tomto spílání už lze jen spáchat sebevraždu, skončit, anebo začít znovu. S prázdným, čistým stolem. Z reproduktorů zní beatlesovské Come Together. Herci se vracejí na jeviště. Na závěr (anebo už po něm?) sekyrami, kladivy a motorovou pilou roztříští „prázdný prostor“ a s diváky si dávají pivo a buřty. Nový začátek? Nová naděje?
Spílání publiku 2010 je nejvýznamnější inscenace na našich profesionálních jevištích. Takto ryze, intenzivně a neuhýbavě se u nás v divadle většinou nemluví. Inscenace je promyšleným, vážně míněným, kritickým občanským postojem zabývajícím se podstatou umění a lidské existence. Už teď je legendou, už nyní vstoupila do historie českého divadla.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, E15, 16. září 2010
|
|