Reflex
SPÍLÁNÍ PUBLIKU (V ROCE 2010)
|
|
|
Rakouskému autorovi Peteru Handkemu, celoživotnímu provokatérovi, bylo v roce premiéry (1966) Spílání publiku čytřiadvacet. Měl tedy nejvyšší čas si to vyříkat s konvenčním čtenářstvem a zurážet měšťanské publikum. Není těžké si to představit, jak nestravitelné sousto polykali diváci inscenace režiséra Clause Peymanna a jak se kritici museli radovat, že mají objev. Z dnešního pohledu představuje „mluvohra“ Spílání neurážlivý experiment, jehož popírání i zkoumání všemožných divadelních konvencí si od časů premiéry divadelníci převzali a vykládají dál po svém. Co může být pobuřujícího na tom, když v hledišti nezhasne, aby herci mohli divákům z očí do očí oznámit, že právě oni jsou tématem večera?
Nejnovější inscenace pražského Divadla Komedie ale dokazuje, že není starých textů, pokud se jich umíte zmocnit a vyložit tak jako režisér Dušan Pařízek se svým hereckým souborem. Známe už herecké skupiny, jež za vámi přijdou až domů anebo vás zavlečou na nějaké silně specifické místo, aby vám předvedly, že divadlo lze hrát všude. V Komedii zvolili přesně opačnou cestu: vtahují vás do intimity svého světa, do zákulisí hereckého řemesla, do koupelny a ložnice toho, čemu se šeredně říká tvůrčí proces. Nemám na mysli jen osvědčené triky, kdy herci jakoby vypadávají z role a říkají si křestními jmény, ty ostatně úspěšně využívají i bulvární scény. Myslím tím do detailu promyšlený postup, kdy se herec rozloží na součástky jako při rozborce samopalu a zase se před vámi složí do funkčního nástroje sloužícího ke komunikaci s diváky.
Zkrátka Gabriela Míčová, Martin Finger, Stanislav Majer a Martin Pechlát názorně předvádějí, kam až se jako herci za poslední roky dostali. Výrazová střídmost, celková uvolněná přirozenost a preciznost detailů, škála ironie do útočné až po sebeshazující, jemné střihy mezi nadhledem a prožíváním, případně jeho ironickým markýrováním: Míčové patos dramatické umělkyně. Pechlát s Fingerem představují sebevědomější herecká ega, Majer hraje toho upřímnějšího a popudlivějšího. Pohrávají si se synchronizací miniakce a vzápětí se pustí do naturalistického extempore nahoty. Utahují si z režiséra (všichni čtyři dorazí převlečeni za intelektuála Pařízka), sami ze sebe i z divadelních recenzentů citováním Kritického žebříčku Divadelních novin.
Záhy se ukazuje, že Pařízek obrátil původní smysl Handkeho textu naruby jako kdysi dávno hozenou rukavici. Zatímco Handke úspěšně provokoval pohodlného diváka, Pařízkova grupa si získává diváky na svou stranu. „Tvoříte jednotu - už tím, že sedíte a díváte se jedním směrem,“ posmíval se Handke divákům: „Civíte na nás a my na vás. Tvoříme dialektickou jednotu.“ Jakkoli převažovali věrní diváci Komedie, kteří Spílání správně pochopili jako jakýsi Večer otevřených dveří či bonus za jejich vytrvalost. Nejde však o dezinterpretaci dříve provokativního textu, jen kontext, a především doba se změnily. Pařízkova úprava se nejcitelněji zadírá do současnosti závěrečným spíláním, jehož slovník je vyválen v dehtu a peří naší reality. Znovu jsem se rozhlédl a slyšel jen souhlasný smích. Ti, kteří by si nadávky mohli brát osobně, do Komedie nechodí.
Dnešní postavení Komedie patří mezi nejpozoruhodnější paradoxy české kultury. Na jedné straně umělecky vysoce hodnocené divadlo - podle mnohých nejlepší pražská scéna, rozhodně však nejprogresívnější -, na straně druhé ponížený žadatel o podporu. Vyšel jsem z pasáže na ulici a zapletl se do stádečka dívek cupitajících na vysokých podpatcích ze sousedního komerčního Divadla Kalich, před vstupem do metra Národní třída jsem se vyhýbal čpějícím lidem bez domova. Kdypak se úroveň pražského divadelnictví stane volebním tématem alespoň na komunální úrovni? Nejspíš až naprší a muzikálové divačky vyzvou k nočnímu tanci pražské bezdomovce.
|
|
|
|
Richard Erml, Reflex, 30. září 2010
|
|