Mladá fronta dnes
V PRAŽSKÉ KOMEDII HRAJÍ PŘÍMOČAROU POLITICKOU SATIRU
|
|
|
Hra Víra, láska, naděje, kterou v pražském Divadle Komedie nastudovala režisérka Kamila Polívková, je otevřené politicky laděné gesto. Inscenace zároveň těží z hereckých výkonů - postavy tady jsou jedinečné kreatury bez citu.
Pražské Divadlo Komedie se svou loňskou "německou sezonou" začalo otevírat politicky laděnému divadlu. Inscenace Goebbels/Baarová a Hrdinové jako my mířily k tématům jedince v krizových dobách 20. století - za druhé světové války a v roce 1989. Letošní "rakouskou sezonou" jdou režiséři Divadla Komedie - dobou i svými postoji - o kus dál.
Úvodní Spílání publiku 2010 nadávalo politikům, jejich stranám a situaci u nás. Aktuální hra Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje je ještě přímější. Text z roku 1932 oklestila režisérka Kamila Polívková až na syrové jádro. Některé postavy propojila, mnohé scény vypustila. Soustředila se na jediné téma: trpký osud Alžběty, již malé životní omyly a chyby, k nimž je víceméně nucena, dovedou nejprve do kriminálu a později doženou k smrti.
Svět jako by se proti ní spiknul. Všechny postavy jsou kreatury bez citu, jimž záleží jen na nich samých. Ať už jde o Patologa (až s přebujelou groteskností hrající Petr Vaněk), který jí půjčí peníze, ale pak ji udá a pošle do kriminálu. Nebo její šéfovou, respektive Soudcovou (pitoreskně paničkovsky "nesnesitelná" Dana Poláková), která ji vyhodí z práce. Či Policistu (dojemně monstrózní Stanislav Majer), který se do ní nejprve zamiluje, když však zjistí, že by mohl přijít o profesní kariéru, opustí ji.
Vrcholem lidské arogance je Soudce Jiřího Štrébla. Interpretuje jej jako karikaturu současného politického lídra, který populisticky žvaní, aby se dostal k moci. Je schopen podvádět, je schopen cokoli slíbit, je schopen i zabít. A stále se při tom usmívá. Co kdyby jej zabírali fotografové?
Při jeho volebním projevu, který je opulentní politickou parodií, vstupují do děje bezdomovci, kteří s ním živě diskutují. Jsou to herci souboru Ježek a čížek, divadla lidí bez domova, skuteční bezdomovci a lidé sociálního okraje rozsazení v hledišti mezi diváky. Oponují mu, řvou na něj, pískají, bučí. Vstupují na jeviště, perou se s ním. Inscenace tak získává rozměr autenticity a politické konfrontace.
Jedna dvě oběti. A pak jen šelmy číhající na kořist
Kvality nastudování však nejsou jen v otevřeně politicky laděném gestu. Podstatnou rovinu tvoří herecké výkony. Ivana Uhlířová hraje Alžbětu s maximálním osobním nasazením. Její úvodní vztek, kdy nepříčetně kope do kovového plotu, symbolu rozdělené společnosti, její křik na zemi během souboje s Policistou, její zoufalství v dialozích se Soudcovou, její rozpaky v mileneckém setkání, její závěrečný skok do řeky jsou fyzicky i emotivně bytostným projevem zoufalství člověka dohnaného za okraj propasti.
Uhlířová překonává obvyklou "chladnou" stylizovanost herců Divadla Komedie a přichází s otevřenou expresivitou, málokdy – nejen v Komedii - vídanou. Skvěle ji doplňuje Stanislav Majer jako Policista. Jeho proměna z naivního zamilovaného prosťáčka, který ji v souboji láskyplně objímá a později přináší chlebíčky a květiny, v chladně uvažujícího "bezbranného" cynika je podaná neobyčejně citlivě a dojemně. I on je vlastně obětí, která je nucena kopat, aby mohla žít.
Všichni ostatní jsou lidské zrůdy. Šelmy, jež číhají na kořist.
Polívková vytváří v podstatě přímočarou politickou agitku. Jasně, bez úhybů a šifer říká: Tato doba, tato politika a její představitelé jsou nehumánní, arogantní, zrůdní. Vládnou nám barbaři, blíží se obrovský sociální konflikt, hrozí proměna republiky v policejní stát.
Nemusíme s Polívkovou a jejími herci souhlasit, nemusíme vidět současnost v tak temných barvách, je to však umělecky silný, důsledný a z konkrétní reality vycházející varovný postoj, který nelze jen tak přehlížet.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, Mladá fronta dnes, 2. listopadu 2010
|
|