iDnes.cz / Kavárna on-line
VÍRA, LÁSKA, NADĚJE ČILI MÍRNÁ ALŽBĚTA ROZKLOVANÁ LIDSKÝMI SUPY
|
|
|
(…) Sílící inklinace k politice má v Komedii nejspíš trojí příčinu. Jednou bude vnitřní vývoj uměleckého vedení, které si během let vyzkoušelo a odžilo své "hermetické" záliby a zredukovalo a "očistilo" svoji zprvu vnitřně rozbujelou poetiku, jakkoliv navenek výsledek často působil minimalisticky, skoro fakírsky. Druhou příčinou zřejmě bude existenční situace souboru, jenž sice sklízí kritické i divácké uznání, ale nedostává se mu ze strany pražského magistrátu té finanční podpory, kterou by si podle Pařízka a Jařaba zasloužil – ti srovnávají výši přidělených dotací s obdobnými pražskými scénami a cítí se být poškozováni. A třetí pravděpodobná příčina s tou druhou těsně souvisí a lze ji označit za ztrátu trpělivosti a tolerance Pařízka, Jařaba & spol. vůči stavu tuzemských věcí veřejných.
Zcela zřetelnými, nejhlasitějšími projevy této politizace (a radikalizace) Divadla Komedie byly a jsou hra Davida Jařaba Zajatci (premiéra 4. dubna 2009, režíroval autor), aktualizační inscenace proslulé hry Petera Handkeho Spílání publiku 2010 (premiéra letos 10. září, režie Dušan D. Pařízek) a nejnověji inscenace hry jiného rakouského dramatika – protože v Komedii je stávající sezona označena jako rakouská – Ödöna von Horvátha (1901-1938) Víra, láska, naděje.
Člověk člověku vlkem
Původně kostýmní výtvarnice, divadelní grafička a fotografka Kamila Polívková (1975) ve své první, loňské režii v Komedii, v adaptaci románu Němce Thomase Brussiga Hrdinové jako my, promlouvá k české přítomnosti nepřímo, prostřednictvím monologu někdejšího příslušníka východoněmecké bezpečnostní služby Stasi. Inscenace je vážným, ironií i groteskou maskovaným příspěvkem k diskusím o účtování s komunistickou minulostí.
Scénické uchopení von Horváthovy hry se cele a razantně obrací k aktuálnímu dnešku, i když představení explicitně nehovoří o nynějších českých reáliích a má obecnější "dostřel". Horváth hru napsal roku 1932, v čase velké hospodářské krize, hluboké deprese a vzmáhající se inklinace k radikalismu. Civilizační slupka pukala, v lidech se s novou silou probouzela k akci pudovost. Kamila Polívková má ambici ukázat tuto třaskavou konstelaci dílem v její obecné platnosti, a to se jí daří - díky scénografické oproštěnosti (jedinou kulisou je přes jeviště diagonálně běžící masivní plot složený ze železných segmentů) a redukci jednání a rozložení postav až na modelovou konstrukci. Kromě dvou – ústředních – figur se žádná další nevyvíjí, každý je hotovým prototypem, zapojeným do systému, jenž nemá s druhým člověkem slitování. (…)
Herečka a její život
Do středu dění, do soukolí sociální a psychologické mlýnice je vhozena mladá žena Alžběta. Nedaří se jí, zadlužila se, není schopna peníze splácet, získá sice práci, ale je z ní vyhozena. Sblíží se s Policistou. Zprvu se zdá, že ranaře láska polidštila, avšak ochránce zákona ze vztahu vycouvá, jakmile by jej známost s podivínkou mohla uvést v kariérní nepříjemnost. Je-li vůbec možné pro Alžbětu udržet si hrdost, pak za cenu odchodu z takového světa. Víra, láska, naděje je tedy v Komedii postavena coby sociální drama, respektive sociálně-politické drama, neboť Soudce ztéká i politickou dráhu a při předvolební kampani slibuje vytlačení nepřizpůsobivých občanů do bezpečné zóny, kde o ně bude "řádně" postaráno. V těchto okamžicích inscenace přímočaře reaguje na nedávné populistické úmysly činitelů pražského magistrátu ohledně "vyčištění" středu metropole od bezdomovců nebo na jarní "hlídkové" aktivity Věcí veřejných.
Aktuální realistickou strunu o to víc rozezvučí výstup členů divadla lidí bez domova Ježek a čížek, kteří při Soudcově výstupu postupně vstávají ze svých míst v hledišti a dostávají se s ním do konfliktu. Bezdomovečtí herci vykřikují věty opřené o své vlastní autentické osudy, které jsou u každého tohoto účinkujícího ve zkratce načrtnuty v programu k inscenaci. Ale nejdelší z těchto životopisně-informačních odstavců v programu náleží Ivaně Uhlířové, kmenové herečce Divadla komedie, která ztělesnila roli Alžběty. Můžeme vyčíst, že Uhlířová (nar. 1980) prošla od svého absolutoria Janáčkovy konzervatoře v Ostravě (1998) drsnou životní anabází včetně bezdomoveckých epizod. Zatímco ovšem u členů souboru Ježek a čížek jsou doplňující, autenticitu stvrzující informace zajímavé a funkční, u Ivany Uhlířové to jednoznačné není; je už uznávanou profesionálkou a míra přesvědčivosti výkonu (jakékoliv) takové herečky vůbec nemusí záviset na tom, zda ve svém osobním životě strádala obdobně, jako nyní trpí na jevišti coby určitá postava. (Ostatně herečka a pěvkyně Soňa Červená odpovídala v minulých dnech, v souvislosti s premiérou Čapkovy Věci Makropulos v Národním divadle Praha, že své osobní problémy nikdy nepromítá do role, že na jeviště výhradně ztělesňuje postavu, kterou studovala.)
Ivana Uhlířová nadto nepotřebuje zveřejnění svých osobní patálií coby oporu pro svůj výkon, nemusíme brát ohledy a dělat pardony kvůli její nelehké soukromé minulosti. Předvádí výkon excelentní, možná jím bude kandidovat na nějakou tu hereckou cenu roku, ale pro spravedlnost dodejme, že je to logické a kontinuální pokračování její herecké dráhy, že to není zjevení, nýbrž průběžné umělecké zhodnocení. Její postava, pochopitelně v souhře s ostatními členy souboru, hmatatelně a naléhavě dává pocítit ten beznadějný stav cizoty a opuštěnosti mezi dravci. Policajtův příklon k Alžbětě a posléze odtah od ní podává Stanislav Majer s velikou odstíněností, která stav Alžbětiny nepatřičnosti dále prohlubuje. Alžběta v podání Ivany Uhlířová je expresivně a přitom uvěřitelně podanou obranou ponížených a uražených, zřídkakdy na českých jevištích nějaká postava vyvolává tolik soucitu. V tomto bodě je Víra, láska, naděje inscenací absolutní. (…)
|
|
|
|
Josef Chuchma, iDnes.cz / Kavárna on-line, 23. listopadu 2010
|
|