Divadelní noviny
SNĚNÍ V APARTNÍM DESIGNU
|
|
|
Přijde-li divák na Touhy a výčitky do Divadla Komedie, projde dle instrukcí uvaděček vyprázdněným hledištěm a pokračuje do hloubky jeviště, kde je upozorněn, aby nešlápl na bílé linoleum se vzorem znaků snad japonského písma. Poté, až u zdi jeviště, zasedne před jednoduchou scénu připomínající minimalisticky naaranžovaný pokoj v prodejně nábytku. Není v něm nic osobního, žádné rekvizity, které by cokoliv prozradily o lidech, kteří prostor obývají, jsou tu jen čtyři černé pohovky poskládané tak, že uprostřed vznikl čtvercový prostor, žhnoucí červeným polstrováním. Také herec, který přichází na jeviště, Roman Zach, jako by si byl vědom sterilnosti místa, do něhož vstupuje, a tak si nejdříve sundá botky, než vkročí mezi černé znaky písma, ba dokonce se zdá, že se zpočátku snaží mezi nimi prokličkovat.
Tak zvláštně, v moderním designu a zároveň chladně a opatrně začíná jevištní verze Snové novely Arthura Schnitzlera z roku 1926, kterou zdramatizoval, scénicky navrhl i nastudoval David Jařab v rámci tzv. Rakouské sezony. Schnitzlerův příběh, odehrávající se na pomezí snu a reality, proniká do hlubin vědomí a podvědomí takřka ideálního manželského páru ve středních letech. Muž se věnuje povolání lékaře, žena domácnosti a všechno obstojně klape, dokud manželský klid nenaruší návštěva večírku s maskami, po němž vyjde najevo, že dlouholetý vztah najednou připadá mdlý, bez vzrušení, které každodenním spořádaným životem jaksi vyprchalo. Vrcholem příběhu je také rej masek, tentokrát už ne koketní hra na večírku s nádechem neznáma, ale tajná erotická mše, které se lékař později „neoprávněně“ zúčastní díky svému příteli ze studií, je odhalen jako vetřelec a byl by i potrestán, kdyby jej jedna z žen tajemného společenství nevykoupila svým životem. Režisér Stanley Kubrick právě této mši dodal posvátné i démonické kouzlo erotiky ve svém posledním filmu Eyes Wild Shut natočeném podle Schnitzlerovy novely.
(...) Režisérovo zalíbení ve hře s introspekcí a vzpomínkami jde tak daleko, že inscenaci ozvláštnil ještě jedním párem, tentokrát mladých milenců, kteří jsou jakýmsi živým zrcadlem tužeb ústřední dvojice. (...)
Náladové momentce odpovídají i herecké kreace. Vesměs všichni herci, (...), našli věrohodnou civilní hereckou polohu pro své role, v níž setrvávají do konce příběhu. Roman Zach působí jako muž, kterého manželka svými otázkami a prapodivnými sny znepokojuje stejně jako jeho vlastní představy milostných dobrodružství. Dana Poláková vytvořila v roli paní doktorové usměvavě vyrovnanou ženu vládnoucí svým sexappealem, který ještě zvýrazňuje kostým, když po většinu času promenuje po jevišti jen v blůze, vystavujíc na odiv své krásné nohy. Před tajemným rejem masek přitvrzuje erotickou atmosféru Stanislav Majer coby dávný doktorův kamarád, který jej přivede na myšlenku zúčastnit se tajemného obřadu. Původně pianista živící se po barech se v inscenaci proměnil v muže s naturelem hýřivého pasáka a horkou krví, jemuž se dívčí vnady staly osudem.
Jařabovo čtení a dramatizace Snové novely reprezentuje typ vážnějšího, avšak méně náročnějšího divadla, které opatrně měří divákovi rozumnou míru emocí i psychoanalytických hlubin. Režisérův pokus vytrhnout inscenaci ze společensky konformní a obsahově nevýrazné polohy tím, že vrcholné scéně – erotické mši – dodal patologický nádech společnosti deviantů, působí sice moderně, ale poněkud účelově. (...)
|
|
|
|
Jiří Erml, Divadelní noviny, 6. ledna 2011
|
|