Houser
NUDÍTE SE? NECHTE SI VYNADAT V DIVADLE KOMEDIE!
|
|
|
Máte pocit, že už jste všechno viděli? Unavuje vás znovu a znovu sledovat ty stejné příběhy? Napodobeniny reality vás neuspokojují? Tragické konce vás nechávají chladnými? Nemáte potěšení ze hry? Bojíte se prázdnoty? Nudíte se? Cítíte se neobjeveni? Ztratili jste schopnost nechat se unášet sny? Pochybujete? Uvědomujete si, že čas běží? Jste připraveni – přijďte si nechat vyspílat.
Tolik oficiální text k inscenaci Spílání publiku 2010 ze stránek pražského Divadla Komedie... Navzdory titulu a podobným proklamacím se není třeba bát – tady na vás nikdo nijak zvlášť ošklivý nebude. A budete se královsky bavit, obzvlášť pokud jste častějšími návštěvníky tohoto divadla.
Peter Handke aneb Z provokatéra klasikem
Peter Handke (narozen 1942) je rakouský spisovatel a překladatel, v roce 2009 byl oceněn literární Cenou Franze Kafky. Hra Spílání publiku byla poprvé uvedena v roce 1966 ve Frankfurtu, v režii Clause Peymanna (známého díky festivalu německého divadla i u nás). Vyvolala tehdy jeden z největších skandálů v dějinách evropského divadla – jde v podstatě o proud nadávek, linoucí se z jeviště do rozsvíceného hlediště. Divák tak chtě nechtě musí zaujmout postoj, vymezit se vůči jevišti, které o přímo atakuje. Handke tak před víc jak čtyřiceti lety inspiroval řadu divadelních reforem či scénických postupů, které později na moderních scénách zdomácněly – ať už jde o interakci s publikem, zkoumání vztahu herec –divák, nedramatičnost monologického textu či prověřování hranic a možností divadelních konvencí.
Zdálo by se tedy, že dnes už nebude nad čím žasnout, čím šokovat, vše už tu bylo. Ale v Komedii se ukazuje, že právě dnešní doba Handkemu přeje (tedy Handkemu v moderní verzi režiséra a adaptátora staršího překladu Dušana Pařízka). Tím, že nás coby diváky vtahuje do svého světa, že ruší rampu mezi jevištěm a hledištěm, že nastoluje jakousi novou divadelní realitu. Také ale tím, čím jde Pařízek jakoby proti autorovi – ten se snažil diváka rozhodit, zvednout z pohodlného křesla. Pařízek se snaží diváka upozornit na to, jak málo dnes rozlišujeme fikci od reality, jak námi doba manipuluje i na to, jak komické vlastně je tohle angažované divadlo. To, co dřív snad provokovalo, totiž dnes nejvíc ze všeho baví.
Exkurze do hercova nitra
Do laťkové arény na jevišti vstupují herci coby moderní gladiátoři, vysvlečení do půli těla. Jsou čtyři, jejich postavy jsou označené coby Mluvčí 1–4. Martin Pechlát, Martin Finger, Stanislav Majer a Gabriela Míčová. Ze začátku se předvádějí – thymolínové úsměvy, patetická gesta, velké divadlo. Okamžiky vrcholného hereckého exhibicionismu a hraní si se střídají s civilními exkurzemi do hereckých kuchyní čtyř protagonistů, vidíme únavu, nejistotu i křečovité pokusy hrát hru dál...
Čtveřice na sebe živě reaguje, komentuje se navzájem, přihrává si, improvizuje a hraje si s textem i celou hrou na improvizované divadlo. Nejvýraznější na jejich herectví je nadhled, se kterým přehrávají, prožívají a shazují sebe i své kolegy. Nadhled a zároveň virtualita, se kterou střídají polohy, bruslí mezi jednotlivými výstupy a stíhají si aktuálně utahovat ze současného intelektualismu, divadelního dění či jeho kritické reflexe.
Každý jsou při tom naprosto jiný – Pechlát a Finger předvádějí variace na herecké bardy, sebevědomé až hrůza, Majer je za alternativce, neštítící se ničeho, ani nahoty, a Míčová za velkou heroinu přetékající patosem. Před tím, s jakou jistotou tato čtveřice vládne scéně, je třeba smeknout.
Komedie paradoxů
Dušan Pařízek své herce kočíruje s hravostí a smyslem pro sebeironii, ne nadarmo na začátku přicházejí převlečeni za pařízky-intelektuály. Pařízek v roli intendanta a duše celého divadla zdatně kočíruje i Komedii. Divadlo zaměřené na dramatiku německy mluvících zemí (probíhající sezona je v rakouském znamení, kromě Handkeho uvede divadlo ještě díla Ödöna von Horvátha, Artura Schnitzlera, Josepha Rotha a Karla Krause) si našlo své nadšené diváky, sehnat lístky na představení je problém, divadlo má dobře čitelnou tvář i dramaturgii, je oceněno několika tituly Divadlo roku, kritici o něm píší nadšené traktáty, jenže... Jenže na druhou stranu je Komedie divadlem, které neustále bojuje o svou existenci s pražskou radnicí, která mu v postatě zamezila v možnosti získat zahraniční granty, neustále je nuceno se doprošovat dávno přislíbených peněz. Je to boj s větrnými mlýny, zatím se ale naštěstí zdá, že po umělecké stránce Komedii nevyčerpává.
Spiklenci slasti
Divadlo Komedie je tak trochu jiné divadlo. Výlučná scéna sdružující milovníky dobrého divadla byť si ke zdejšímu pojetí divadelní tvorby publikum déle hledalo cestu, přece jen němečtí autoři u nás na rozdíl od anglosaských nikdy nebyli zvlášť populární. V současné době ale Komedie jak se říká jede. A právě ve chvíli, kdy má stabilní, stále se rozšiřující okruh diváků, se dramaturgie logicky rozhodla právě pro tento text – její publikum jí rozumí, pochopí jemné narážky, ocení hereckou stylizaci svých oblíbenců a rádo si nechá tak trochu vynadat a ještě to spokojeně kvituje smíchem. Ale Spílání publiku je i pro začínající fanoušky Komedie – spílání je zde spíše komediální, i když slovník od Handkeho dob trochu přitvrdil, spílání je očistné, jak pro herce na scéně, tak pro nás v hledišti, i když nepochopíme odkazy k jiným hrám a postavám, pomocí nedramatického, ale velmi divadelního zážitku se nám dostane katarze. Ne nadarmo tenhle kus končí destrukcí scény, jejíž kousky si pak můžeme vzít domů jako suvenýr. To jsme si hezky nechali vynadat.
Spíš než o nějaké spílání publiku tu totiž jde o pohled do herecké dílny jednoho výjimečného divadla a jeho výjimečných herců, o náhled na herecký tvůrčí proces, o to, že si nás herci pustí do soukromí – i když místy je jasné, že i to, stejně jako celé spílání, je hra na hru, hra na druhou.
Handkeho hra čtyřicet let od svého vzniku nešokuje, nepobuřuje, je spíše zajímavým experimentem ukazujícím hranice divadla – je tak nedivadelní, jak jen hra může být a zároveň předvádí mistrovství a stmelenost herců Komedie i to, že si umí sami ze sebe vystřelit. Anebo se na sebe a své umělecké snažení podívat z odstupu – a to se dnes na pražských jevištích tak často nevidí.
|
|
|
|
Jana Vrchotová, Houser, 26. ledna 2011
|
|